„Někteří se sem i rádi vraceli nebo vrací, protože jim vyhovuje naše rodinné prostředí,“ konstatoval Miroslav Winkler.

Po sametové revoluci jste v Třebíči otevřeli vůbec první soukromý hotel. Jaké to byly začátky?

Tenkrát jsme začínali v deseti lidech. Od města jsme si pronajali dům v Nezvalově ulici, kde dodnes hotel s restaurací společně s manželkou provozujeme. Všechno jsme tu vytvořili k obrazu svému a leckdy to nebylo jednoduché. Třeba sehnat kvalitní personál, to bylo umění. Do podnikání jsme se pustili tehdy proto, že jsem se nechal inspirovat v Německu, kde jsem hrával hokej. Byl jsem nadšený z toho, jak to tam všechno funguje. Zpočátku jsme měli odtud i klientelu, s manželkou jsme oba uměli německy. Náš hotel byl také hodně založen na obchodních cestujících.

Jak dnes po dlouholetých zkušenostech nahlížíte na podnikání? Co je na něm podle vás nejsložitější?

Pokud mohu srovnávat například s Německem nebo Rakouskem, pak je to u nás rozhodně administrativně a byrokraticky o hodně náročnější co to je papírů a poplatků! Zrovna nedávno jsme si říkali, komu všemu musí provozovatelé hotelů a restaurací platit jen za autorské poplatky. To máte Integram, OSA, Dília, Sdružení osvětlovačů… A pak je tu ČOI, něco, co v zahraničí není, protože tam jim stačí hygienické kontroly. U nás to ale nestačí. Jsme v lecčems papežštější než papež. To podnikání ve městech nepodněcuje, ale naopak vám svazuje ruce. Podporu v turistickém ruchu by mělo vyvíjet i město. Slyšel jsem, že mají na radnici komisi cestovního ruchu, ale co se tam řeší, to vůbec nikdo neví. A pak tady v Třebíči je neustálý problém s parkováním. To jsou všechno věci, co mi vadí.

Při hotelu funguje i restaurace. Jakým způsobem sestavujete jídelní lístky?

Neprosazujeme pouze jeden druh jídel. Děláme jak české speciality, tak i jiné. Sázíme především na kvalitu, někdy méně jídel je více. Neuznáváme malé restaurace, kde mají šedesát jídel na jídelním lístku. To vám řekne každý odborník, že je to špatně. Protože některé suroviny jim tam pak leží dlouho a kvalita jídla tím trpí. A jídlo musí být přece nejen pestré a vyvážené, ale i chutné.

Vaším hotelem prošla za uplynulé dvacetiletí celá plejáda známých osobností. Můžete na některé vzpomenout?

Ze známých tváří kulturního života je jich nepočítaně. Dodnes rád vzpomínám na Jiřího Kodeta. Byl neuvěřitelně vtipný, šoumen první třídy! Veselá atmosféra vládla za pobytů Bolka Polívky nebo Miroslava Donutila. S komickým vyprávěním ze zákulisí politiky a divadla nás pokaždé pobavil František Ringo Čech. Ten sem do hotelu jezdil také často. Seznam známých jmen by byl dlouhý jezdila sem Veronika Žilková, Suchánek, Zedníček, Bartoška, Náhlovský, Šíp, Josef Dvořák. Byla tu Jiřina Bohdalová. A ubytovaný u nás byl i herec, který hrál Bodieho v Profesionálech. Tenkrát tady na jaroměřickém zámku točil nějakou pohádku. Lidi sem chodili za ním pro podpisy. Z hudební scény tu pobývala například Iveta Bartošová. A Helenka Vondráčková jezdívala do našeho hotelu opakovaně.

A co sportovci, které známé tváře jste v hotelu ubytovali?

Byl tady například Petr Korda. Chtěl jsem si s ním zahrát tenis, byl pro. Ale ztroskotalo to na botách. Že prý nemá tenisky. Tak jsem mu nabídl koupit tenisky u Vietnamců. To ale odmítl. Byl u nás ubytovaný také automobilový závodník Tomáš Enge. Měli jsme tu i hokejová mužstva národní mužstvo Itálie a Švédska. Z našich hokejistů mohu jmenovat třeba Jaroslava Holíka a Waltera.

Říkal jste, že řada klientů se vám po návratu domů ozývá i neobvyklým způsobem…

Nedávno nám přišel dopis z Nebrasky, kde si na nás vzpomněli naši klienti, kteří probírali svoje zážitky z cest po naší zemi, poslali nám vlajku. To nás potěšilo, že si vzpomněli. Kolikrát sem přijedou manželé z Ameriky, je jim pětaosmdesát let, ale s batohem na zádech, v džínách a tričku jezdí po Evropě, což je obdivuhodné. Přichází nám dopisy, krásné dopisy. Přijížděli sem i z Japonska, Číny, Aljašky, jižní Afriky, dokonce až z ostrova Fidži.

Narodil jste se v Brně, dětství prožil v Náměšti, bydlíte v Třebíči. Kde tedy máte svoje kořeny cítíte se být Brňákem?

Kdepak, já jsem Náměšťák! Prožil jsem tam dětství i mládí, bydlel jsem tam s rodiči až do vojny. Hrával jsem tam i hokej. Dodnes tam mám plno známých a přátel, za nimiž jezdívám, hrajeme společně tenis.

Jaké vůbec byly vaše hokejové začátky a kam až vás tenhle sport zavál?

Začínal jsem coby kluk na rybníce Rathanu v Náměšti. Jak byla zima a zamrzlý rybník, odhodili jsme po konci školy tašku doma a už jsme běželi šmejdit s hokejkou po rybníce. Tam si nás pak vyhlédl trenér, který nás přivedl do Třebíče. Tady jsem hrál za dorostence. Na vojnu jsem se dostal na Slovensko, hrál jsem za Duklu Nitra. A po vojně v Třebíči za ZMM. Pak se mi naskytla možnost jít do zahraničí do Německa do Rosenheimu.

Jak jste se k německému angažmá tehdy dostal? A proč jste na Západě nezůstal déle?

Psal se rok 1969 a dalo se cestovat. Bratr hrál za národní mužstvo „B“ a byl skvělý hokejista. Tenkrát mohli hráči ve třiceti do zahraničí odejít. Ale on měl smůlu, že mu ještě do třicítky půl roku chybělo, tudíž by ho komunisti nepustili. Já byl v hokeji vedený jako junior a na ty se takové předpisy nevztahovaly. A tak jsem na hokejové testy do Rosenheimu nakonec jel místo bráchy. Tam řekli Winkler jako Winkler, jste dobrej. Hrál jsem tam dvě sezony. Jenže potom poslal soudruh Husák dopis, že pokud se nevrátím, budou mě považovat za emigranta se všemi důsledky pro mě a pro moji rodinu. Tak jsem se vrátil k hokeji do Třebíče. Tam si mě vyhlédl trenér Václav Pantůček, šel jsem s ním hrát na jednu sezonu do Brna.

Na které hokejové kolegy rád vzpomínáte?

Napadají mě Třebíčáci Emil Lorenz, Antonín Holčák a Víťa Jeřábek.

Hrajete ještě hokej, nebo upřednostňujete jiné sporty?

Hokej už nehraji, ale musím říci, že na hokej v Třebíči se chodím dívat pořád. Takřka žádný zápas nevynechám, Třebíčští hrají dobře. Chodím tam rád. Jinak hodně jezdívám na kole, projel jsem spousty cyklostezek, nejraději mám ty kolem Vídně a pak samozřejmě ty na Šumavě. Jen mě mrzí, že cyklostezka, která má vést z Jihlavy přes Třebíč do Raabsu, získává u cykloturistů negativní body kvůli tomu, že jsou tam místa, kde narazíte na úseky, na nichž proti vám vyrazí auta. Ta zvěst se pak mezi cykloturisty šíří a městu to ubírá na turistické klientele a nám hoteliérům pochopitelně také.

Naznačil jste, že teď fandíte podnikatelům, kteří se pouští do politiky…

Fandím Bernardovi, Babišovi a všem, co něco dokázali a mají vůli s tím tady pohnout. Zastávám názor, že dobrým politikem by měl být člověk, který má letité manažerské zkušenosti. Jen tak může náš stát dobře fungovat.

A vy byste do politiky nešel?

Jsem současnou politikou zhnusen. Jsem pravicově zaměřený, ale zdejší ODS mě zklamala.

Jaké máte další plány?

Přišel věk, kdy se blížíme do důchodu. Tak si hodláme také života trošku užít. Nemáme nástupce, kteří by hotel po nás převzali. Obě dcery už mají svoje, jedna je v zahraničí a druhá má svoji velkou firmu. Máme čtyři vnoučata. S městem jsme ani o prodloužení nájmu nejednali. Řadu let jsme usilovali o odkoupení. To se nakonec nepovedlo a v aukci prostory, kde působíme, vydražil někdo jiný. Věříme jen, že úroveň hotelu tu bude zachována. Teď momentálně zvažujeme, co bude dál. Máme nabídky zastupovat některé firmy.