Kdy jste začal s podnikáním?


V roce 1989 nás v jednom dni propustili celkem 12 lidí ze střediska výškových prací z JZD Pojihlaví Studenec za kolektivní podpis Několika vět. Tak jsme začali podnikat ve výškových pracích v podmínkách socialismu v bytovém družstvu Svébyt Praha. Pro policajty to bylo o to složitější, že nás pak museli ještě víc šmírovat po celé republice po silech, komínech a nádržích.


Firma Kapucín vznikla kdy?


Myšlenka už za bolševika, reálně v roce 1990 hned jak jsem se vrátil z USA. Začínali jsme z nuly bez privatizací a restitucí. Během pár měsíců jsme dali dohromady zdravé jádro firmy, které s mírnými změnami funguje dodnes.


Co jste dělal v Americe?


Odjel jsem tam tři měsíce po revoluci, jen co jsme odložili vlajky a skončili s rozmnožováním a distribucí protikomunistických tiskovin. Do roku 1989 jsem žil v „bolševickém koncentráku“ bez možnosti cestovat, a tak jsem se chtěl podívat zblízka na kapitalismus. Abych viděl, jak funguje a co nás čeká. Dělal jsem svatební kytice v golfovém klubu, tesařinu, brousil a natíral baráky. Pohyboval jsem se v New Yorku a v Pensylvánii. Tak středně jsem se naučil anglicky. V té době jsem už byl ženatý a měl dvě děti.


Jaké byly začátky Kapucínu?


Klasické. Rostli jsme velmi rychle, až závratně a pak jsme udělali pár chybiček.


Které byly největší?


Největší chybou bylo to, že jsme neodhadli situaci po Klausových úsporných balíčcích. Začali jsme dlužit státu peníze a ten nás zatížil velikými úroky, které přerostly ve značné částky. Nepropustili jsme lidi, když jsme měli míň práce, a tak vše vyústilo tím, že jsme se sami dali do konkurzu. Dnešní podoba Kapucínu začíná v roce 1996, začali jsme opět od nuly, byla to docela tvrdá lekce.


Kolik lidí firmu vede?


Je to tým šesti lidí. Každý má na starosti oblast, které rozumí. Základní funkce jako personalistiku, účetnictví, marketing, organizační strukturu, systém vyhodnocování máme společné. Jde o skupinu dceřiných firem kolem jedné mateřské.


Které jsou dceřiné firmy?


Jsou čtyři. Stavební firma produkuje zejména větší věci, jako jsou supermarkety, benzinové pumpy, hotely, speciální stavby pro papírenský průmysl. Projekční činnost se zaměřuje na záležitosti obdobného charakteru včetně rodinných domků prodávaných přes internet. Divize stavebniny dodává materiál na naše stavební akce i celé řadě dalších firem. V neposlední řadě je tu divize repro, jež se zabývá prodejem a servisem kopírovacích strojů, mobilních telefonů, internetem a kopírováním pro firmy a veřejnost.


Které divizi se daří nejvíc?


Všem se daří relativně dobře.


Vraťme se k divizím stavební a projekční, které fungují provázaně. Čemu přesně se věnují?


V poslední době jsme se soustředili na řetězce, což je kapitál přicházející z Bavorska, u nás soustředěný v západních Čechách. Pak děláme pro klienty z Izraele převážně hotely. A v neposlední řadě pracujeme projekčně i realizačně pro papírenský průmysl po celé ČR.


Můžete jmenovat konkrétní realizovanou zakázku v Praze?


Klášter Řepy, Šporkův palác, hotel Tulip Inn – čtyři hvězdy, hotel King´s Court – pět hvězd.


Kolik máte zaměstnanců?


Mezi šedesáti a stovkou. Naše firmy pracují spíše systémem projekt management, než abychom měli klasickou zaměstnaneckou strukturu. Stavbu vyprojektujeme a řídíme stavební činnosti. Na jednotlivé technologické celky pak najímáme firmy jiné, zpravidla z třebíčského regionu. Současná výše odvodů a daní zaměstnávání pracovníků však příliš nepřeje.


Jaký máte roční obrat a zisk?


Bez komentáře.


Co veřejné zakázky? Angažujete se v nich? – často se jim vytýká korupční pozadí…


Já bych v tomto případě zmínil také klientelismus. Měli jsme poslední desetiletí naštěstí dostatek práce pro soukromé investory, než abychom museli nějak zvlášť usilovat o veřejné zakázky. Vůbec nám to nechybí, ale kdoví, až bude méně práce?


Dá se říct, na co jste nejvíc ve svém podnikání pyšný?


Pyšný není to správné slovo. Jsem rád, že se nám v tomto desetiletí firmu podařilo natolik stabilizovat, že si myslím, že jsme docela flexibilní. Zde mám na mysli profesionalitu, kvalitu vyššího a středního managementu firmy Kapucín. Rovněž potenciál našich tradičních investorů nám dává určitou jistotu.


Co dělá současná krize s Kapucínem?


Krize se nás patrně také dotkne, už něco pociťujeme, ale nic razantního k nám zatím nedolehlo. Jsme rádi, že už nejedeme nadoraz, jako celé předcházející roky. Bylo to vyčerpávající a bylo tolik práce, že už někteří manažeři toho měli dost. Je to práce všech mých kolegů ze skupiny firem Kapucín, bez týmové práce bychom nedosáhli ničeho. Po letech dostatku akcelerujeme naše marketingové aktivity a oprašujeme staré osvědčené kontakty.


Jak vy osobně vnímáte hospodářskou krizi?


Nemám ambice mluvit do řemesla ekonomům, národohospodářům a prognostikům, nejsem v tom vzdělán. Ale co si myslím, je, že bude míň práce. Jenže lidi by mohli pochopit jednu věc: Tržní ekonomika, to je sinusoida, kdy se cyklicky přechází z konjunktury do deprese a naopak. Všichni jsou z toho teď strašně překvapení, že se snižuje spotřeba. No a co, tak se snižuje. Chvilku si někteří lidé nakoupí méně spotřebních předmětů, uskromní se a pak půjdeme zase dál, do další konjunktury.


Takže vás slovo krize neděsí?


Neděsí. Za poslední roky si Češi a české firmy nakoupili skoro všechno, co potřebovali. Tedy kromě několika procent z nich, kteří nebudou mít nikdy nic, protože to nemají v genech a vyřešené sami se sebou. Společnost je tak rozežraná a zbohatlá, že trocha skromnosti snad teď neuškodí.


Vrátil jste se v těchto dnech z USA, kam si pravidelně každý rok jezdíte „vyčistit si hlavu“. Co jste tam dělal?


Mám zázemí a obchodní partnery v San Franciscu. Několik týdnů jsem tam manuálně pracoval ve stavebnictví, dělám to rád. A po práci jsem si zdokonaloval řeč, bavil se, prostě žil. Ta změna prostředí je pro mě důležitá, nabíjí mě pro další usilování, a ještě si vydělám peníze. Navíc jaro je tam dřív než tady, takže si je prožívám podruhé, což vůbec není špatné.


Jak světová krize zahýbala se životy Američanů?


Krize vznikla tak, že ceny nemovitostí se v USA uměle vyšroubovaly nestydatě vysoko, hypotéky se zvyšovaly, banky dávaly další a další peníze, až to celé spadlo jak domeček z karet. Najednou lidé vědí, že už nemají barák za půl milionu dolarů, ale jen za 200 tisíc. Který, když budou v průseru a nezaplatí hypotéku, si někdo koupí za 150 tisíc dolarů, v soudní dražbě. Rovněž některé penzijní fondy nedopadly dobře, a proto Američané obecně zchudli. Stále ale existují oblasti dobré a horší, státy bohaté i chudé. Některé státy chtějí velké daně, jiné menší, nebo žádné. Prostě se tam stěhuje za prací a zvoleným životním standardem. Je to svoboda volby, kterou Češi díky své konzervativní mentalitě stále moc neakceptují.


Setkal jste se s příběhy konkrétních lidí, kteří přišli o dům?


Samozřejmě jsem slyšel příběhy, viděl jsem to i na vlastní oči. Často neodhadli situaci a naletěli bankovním agentům, nebo si to špatně spočítali. Prostě i když pracovali o víkendu, stejně na hypotéku nevydělali. Jednoduše pak přišli do banky a řekli: Vemte si barák. Zpátky sbalili svých pár věcí do velkého amerického auta a odjeli jinam, pronajali si za pár set dolarů nové bydlení. Nebo si půjčili trajler, postavili jej na pozemek kámoše a žijí dál. To naštěstí v USA funguje, tam se zpravidla pod mostem nekončí, pokud jste duševně zdráv a do svého života nezakomponujete alkohol a drogy.


A konkrétní ceny nemovitostí?


Dům, který se loni prodával za 250 tisíc dolarů, se dá koupit za 99 tisíc dolarů. Mluvím o bývalém kostele v Rodeu, kamarád ho koupil a předělal na dílnu. To by se mu před rokem za ty peníze nemohlo podařit.


Co tamní daň z nemovitosti?


Ta je drasticky několikanásobně vyšší než u nás. Navíc šla v Kalifornii od 1. dubna daň z přidané hodnoty – takzvaná sales tax - o jedno procento nahoru, na devět procent. Zdražily se cigarety na 7 až 8 dolarů, galon benzinu teď stojí 2,60 dolaru. Kde jsou časy, když stál pod dolar. Prostě tam lidi zchudli a mnozí nesou velmi těžko vysoké úsilí, kterým si snaží udržet životní úroveň.


Zpět do Třebíče. Kromě toho, že jste spolumajitel firmy Kapucín, s kamarády už třináct let pořádáte Zámostí, největší multižánrový festival na Vysočině. Jak se vám daří v této oblasti?


Jsou krásné festivaly v Náměšti a v Telči, ale rockový, jako je Zámostí, je pouze jeden. Mrzí nás, že není ochota a vstřícnost třebíčské radnice, která na nás stále pohlíží jako na uličníky, a přitom jinde to jde. Já se až tak dvakrát nedivím, vždyť v radě sedí pan Mašek a pan Mastný, kteří v roce 2000 hlasovali pro zrušení festivalu. Co dělat v takové situaci, opravdu nevím. Je mi z toho smutno. Parta okolo festivalu je ale skvělá, dobrovolníci, skauti. Tvrdá makačka a pak legrace, pocit uspokojení. Zima a déšť znamenají naopak depresi a neúspěch.


A baví vás ještě Zámostí za takových podmínek pořádat?


S kamarády se ve svém volném čase snažíme udělat něco, co nás nakonec do jisté míry uspokojí, na druhou stranu vyčerpá. A když člověk necítí podporu uvolněných radních města už tolik let, tak si zvykne, ale k velké psychické pohodě to nepřispívá. Pořád se někde doprošovat a škemrat, v jiných městech je to lepší. Festival se pořád jen tak finančně chvěje, rozhodně nejde o ziskovou záležitost. Nemůžeme sem pozvat úplně všechny kapely, které bychom si přáli a které frčí u nás, v Evropě a ve světě.


Které máte vysněné kapely?


Těch je opravdu mnoho, ale to bychom potřebovali dostat aspoň milion navíc, a to se bez podpory velkých firem a města nepodaří.


Není trochu potíž i v komunikaci? Narážím na vaši pověstnou prostořekost a nechuť chovat se konvenčně…


To si nemyslím. Protože bez ohledu na rozdílné názory na dění ve městě a příslušnost k radniční opozici by nakonec měla zvítězit dobrá myšlenka a prospěch Třebíče. Není žádným tajemstvím, že současná i minulá „garnitura“ sedící na třebíčské radnici přemýšlí poněkud „jinak“. Pořád s něčím bojují. Dřív například Standa Mastný bojoval proti hluku z festivalu, pak proti „drogám na festivalu“. Teď bojuje proti novináři Rynešovi, Heřmanovi a České televizi. Pan Mašek se dokonce pere s kameramanem ČT. To je opravdu na mne trochu moc, jednoduše je nechápu, jejich myšlení. A já nejsem prostořeký, ani servilní, to, o čem jsem přesvědčen, to říkám, ať se to někomu líbí, nebo nikoliv.


A taky nejste typický podnikatel v saku s gelem ve vlasech…


Oblek samozřejmě mám, ale nosím jej pouze v případě, že dojednávám kšeft za velké peníze. Dřív jsem chodil v obleku denně, dnes už dávám přednost pohodlnějšímu oblečení.


Jaké máte nyní osobní plány?


Působím jako předseda Fondu Třebíče. V poslední době se snažíme s kolegy z Fondu Třebíč dát novou tvář areálu třebíčského zámku, jehož součástí je bazilika svatého Prokopa, zapsaná na seznamu UNESCO. Vznikla tam turisty a veřejností vyhledávaná bylinková zahrada, kterou na jaře rozšíříme. Realizace velkého dětského bludiště je na spadnutí. Model města Třebíče, dlouhý 11m, a široký 3,5m vytváří neskutečně šikovný Standa Vrška. Kapucín a další sponzoři to zafinancují, pocity jsou krásné a vzrušující.


Jste i přes všechny obtíže rád, že žijete v Třebíči?


Velmi rád cestuji za dobrodružstvím po světě sám i s kamarády, člověk si rád odpočine od práce a od kolikrát politicky tíživé atmosféry zde. Ale z Třebíče se odstěhovat neumím, to bych určitě velmi trpěl…