Trošku ve stínu však zůstal muž, který nadějného vícebojaře objevil. Pavel Svoboda Jiřího trénuje od druhého stupně základní školy, bok po boku spolu stojí od atletových prvních úspěchů. Za ten nejnovější se desetibojařský talent dočkal také ocenění od města, to mu za vzornou reprezentaci udělilo šek na dvacet tisíc korun. O tom, na co devatenáctiletý talent peníze použije, proč je desetiboj nejhorší na nervy i o sporech s šéftrenérem českého atletického svazu Tomášem Dvořákem se dočtete v exkluzivním dvojrozhovoru s desetibojařem Jiřím Sýkorou a jeho trenérem Pavlem Svobodou.
Už víte, co uděláte s finančním oceněním? Půjde na přípravu?
Jiří Sýkora (JS): Mám to vymyšlené, ale na přípravu to úplně nebude. (usmívá se) Od října přecházím do Prahy, kde budu závodit za Olymp, takže budu jezdit trasu Třebíč - Praha, a k tomu potřebuji auto. To, co mám teď, je malé, takže za tyhle peníze si s tím, co už mám našetřené, pořídím něco většího.
Funguje podpora od města pro úspěšné sportovce dobře?
JS: Když se bavím s ostatními atlety z mé věkové kategorie, někteří vůbec nevědí, že by od města mohli něco dostat. Každá koruna je dobrá. To, co jsem dostal, určitě není málo, a jsem za to rád.
Pavel Svoboda (PS): Peníze jsou vždycky potřeba. Příprava vrcholového atleta na sezonu, když nepočítám vybavení a vezmu jenom soustředění, stojí kolem sta tisíc. Jak říkal Jirka, každá koruna a každý příspěvek pro přípravu je vynikající. Posbírat penízky totiž není až tak jednoduché.
Milan Zeibert (člen Spartaku a místostarosta Třebíče, v jehož kanceláři na radnici rozhovor probíhal): Finanční podpora města pro úspěšné sportovce je daná tím, jaké získají medaile na mistrovství republiky, Evropy a světa. Jirka, jako vícebojař, který je schopný mít během sezony úspěchů hodně, to má dobré. Jiný sportovec, co trénuje celý rok na jeden jediný vrchol roku, to má těžší.
Jak se vůbec dává dohromady rozpočet pro sportovce?
PS: Naplánuje se sezona, vymyslíme si soustředění a hledáme na ně zdroje. Pokud má sportovec nějakou výkonnost, dá něco atletický svaz, něco oddíl, za medaile přispěje město a ze začátku, než přijdou úspěchy, musí hodně platit rodiče. Anebo musí sportovci chodit na brigády. Vzpomínám si, že Jirka kdysi takhle umýval skla autům na benzinové pumpě u výjezdu na Velké Meziříčí. (usmívá se)
JS: To taky, no. Většinou jsem si za to kupoval třeba boty a tretry.
Zrovna Jiří už úspěchy má. Titulem v Eugene se dostal i do povědomí široké veřejnosti. Přišla díky tomu už i nějaká sponzorská odezva? A co mediální zájem, roste?
JS: Sponzorská odezva zatím asi ne…
PS: Já tě předběhnu, o tom ještě nevíš jedna přišla. Ozval se mi můj bývalý student z gymnázia v Novém Jičíně, kde jsem kdysi učil. Dneska má docela velkou firmu, která zásobuje vybavením nemocnice po celé republice a zastupuje jednu americkou společnost. Příští týden spolu máme jednání a nechci předbíhat, ale vypadá to celkem nadějně.
JS: Ozval se mi třeba manažer Alfons Juck, který se stará o špičku v Česku a na Slovensku, něco bylo i od Niku a Adidasu, ale všechno je to na začátku. Možná to bude lepší příští rok, když budu jezdit na závody už s nějakým úspěchem. A mediální zájem nijak obrovský není, když to jde, rád vyhovím.
PS: Co se zájmu okolí týče, já se vždycky snažím svoje svěřence držet spíš při zemi. Říkám, že světská sláva polní tráva, protože pokud je člověk úspěšný, všichni se o něj zajímají, a když se zraní nebo mu klesne výkonnost, neštěkne po něm ani pes. Každá mince má dvě strany a tohle je ta odvrácená. Úspěch je krásný, ale musí se počítat s tím, že je to jenom něco za něco. V momentě, kdy není, je člověk no name.
Pojďme se podívat do minulosti. Kdy jste spolu začali spolupracovat?
PS: Když Jirka byl na základní škole. On sice nechodil do sportovní třídy na ZŠ Benešova, ale zúčastňoval se školních závodů, reprezentoval na poháru rozhlasu a v atletickém čtyřboji. Někdy v sedmé, osmé třídě jsem si Jirky všiml, jak skáče do dálky. Já se u budoucích svěřenců dívám, jak jsou rychlí, jak silný mají kotník. U Jirky se mi zdálo, že by tam něco mohlo být, takže jsem si ho postupně převedl do skupiny a začal vyrůstat s bratry Hošky, nebo Pepou Chybou. Kluků, co na Jirku působili, bylo hodně. Pozitivně, doufám. (směje se)
JS: Určitě pozitivně!
Byla atletika v sedmé osmé třídě to, co jste chtěl dělat? Nebo to tak nějak vyplynulo?
JS: Já jsem třeba ani nechtěl dělat nějaký sport na takhle vysoké úrovni, o tom jsem vůbec nepřemýšlel. Vždycky jsem toho za jeden den chtěl stihnout co nejvíc a na desetiboji se mi právě líbilo, že jsem na krajských přeborech stihl klidně pět disciplín. Kdežto ve fotbale jsem odehrál jeden zápas a bylo hotovo.
Takže vás desetiboj zlákal rozmanitostí?
JS: Já měl vždycky pocit, že člověk buď umí sport, nebo ne. Nepřišlo mi divné, že by mi něco nemělo jít. Jasně, třeba taková patnáctistovka je pro desetibojaře těžší, ale ostatní disciplíny mi všechny přišly něčím podobné.
Co vám z deseti rozmanitých disciplín jde nejlépe?
JS: Záleží, jak se na to člověk podívá. Dá se to soudit podle bodů, ale to není úplně přesné. Když zaběhnu hůř překážky, pořád je za ně více bodů, než za kouli a oštěp. Podle bodů to jsou tedy právě překážky, ale myslím, že lepší mám dálku. Podle výsledků je ale všechno na podobné úrovni.
PS: Co jsem měl vícebojaře dříve, řada z nich měla hodně silné disciplíny, jako třeba Petr Svoboda překážky, ale zase jiné hodně slabé. Jirka má výhodu, že už teď slabou disciplínu vlastně nemá. Možná patnáctistovku psychicky, ale když se vezme jeho čas, 4:42, taky to není žádný propadák. Evropští desetibojaři to takhle běhají běžně. Ostatní disciplíny má desetibojařsky vyrovnané. Vyložená slabina tam není, naopak má špičkové disciplíny, ve kterých závodí i individuálně za družstva nebo v jednotlivcích na mistrovství republice. To je třeba dálka.
Zrovna na dálce jste se ale v Curychu zranil. Co se stalo?
JS: Před posledním pokusem jsem si zkoušel odraz, špatně jsem dopadl a hnul se mi kotník. S tejpem jsem šel ještě kouli, ale výška se už nedala.
Jaké vůbec bylo vaše první dospělé mistrovství Evropy?
JS: Vždycky to jsou hlavně nervy. Ty bývají šílené, ale v Curychu to zase vynahrazovala obrovská atmosféra. U nás na závody tolik lidí nikdy nepřijde. Taky to mělo jiný systém než v Česku. Tady přijdete na sektor čtvrt hodiny před začátkem disciplíny a jdete závodit, kdežto tam to bylo hodně organizované, bylo přesně dané, kdy kde musíme být. Je to hodně o psychice, jestli se člověk zklidní a dělá, že mu to nevadí.
A jak vypadá trenérova psychika během závodů?
PS: Desetibojařský trenér to má na nervy nejhorší, ten umírá desetkrát. (usmívá se) Kdybych trénoval třeba dálkaře, tak tomu, když se nepovede závod, může jít na jiný třeba za týden a tam se to povede, kdežto v desetiboji by měl atlet čtrnáct dnů, tři týdny odpočívat, regenerovat a sbírat síly. Vrcholné desetiboje se tak dají stihnout maximálně čtyři za sezonu. A desetibojařský trenér každou disciplínu samozřejmě prožívá. Je fakt, a to asi souvisí s věkem a je to určitá sebeochrana, že já už emoce tolik najevo nedávám. Vnitřně to ale prožívám hodně, tepová frekvence mi lítá nahoru a dolů.
S jakými ambicemi jste odjížděli do Curychu? Přece jen to bylo necelé tři týdny po vrcholu v Eugene…
JS: Ještě před Eugene jsem si říkal, že by bylo pěkné udělat v sezoně osm tisíc bodů v dospělém desetiboji (při něm jsou vyšší překážky a těžší disk a koule - poznámka autora). Na Madeiře jsem měl začátkem července 7 927 bodů, musel bych tam běžet o dost rychleji patnáctistovku. Zase jsem se tam ale nechtěl vyždímat kvůli Eugene. V Curychu jsem tak chtěl zkusit přes osm tisíc. Problém ale byl, že to byl třetí desetiboj během asi měsíce, a to už bylo dost.
PS: Únava se prostě nasbírá. Regenerace musí být a pokud se zkracuje, tělo se někdy ozve a řekne dost.
Po Curychu šéftrenér reprezentace a bývalý vynikající desetibojař Tomáš Dvořák prohlásil, že si Jiří trénink řídí anarchisticky sám a celkově vaši spolupráci zkritizoval. Co vy na to?
PS: S Tomášem Dvořákem jsme se na toto téma bavili několikrát a vidíme to každý jinak. On má na trénink asi takový názor, který panoval před čtyřiceti lety v Rusku, že trenér prostě velí. Nemůžeš? Tak si dej deset čtyřstovek naplno! Já to mám trošku jinak, ale to souvisí možná i s věkem a zkušenostmi, protože Tomáš vlastně nikdy nikoho pořádně netrénoval a bere to jenom podle svojí závodní kariéry. Vždycky dávám na pocit závodníka, a pokud řekne, že to nejde, vymyslím něco jiného. Místo běhání tak může dělat posilovnu. Tomáš tohle považuje za nepřípustné a myslí si, že Jirka si řídí celý trénink sám. Ono to tak přitom vůbec není. Chystám se to s ním vyříkat, vadí mi, že to říká do novin, když vůbec neví, jak to je.
JS: Já mám na to úplně stejný názor jako trenér. Proč dělat něco přes bolest? Potom není v pohodě ani hlava, když člověk běží a každým krokem si říká, ať už je konec. To snad ani nic do růstu nepřinese. Určitě bych nechtěl trénovat striktně, ale naopak tak, aby mě to bavilo a abych poslouchal svoje tělo.
Čím to, že z vás má šéftrenér takový dojem?
JS: V Curychu jsme se po tom mém zranění bavili, a on si to, co jsem mu řekl, přehodnotil a udělal si svůj závěr. Řekl jsem třeba, že se s trenérem domlouváme, jestli půjdu dvoustovek tolik nebo tolik, třeba podle toho, jak mě bolí nohy. On si z toho vzal, že si všechno vymýšlím sám a trenér se na trénink přijde jenom občas podívat.
Ale ve vaší úspěšné spolupráci budete pokračovat i v Praze…
PS: Myslím, že ano, i když ze strany Tomáše Dvořáka byly velké tlaky, abych už Jirku netrénoval. Na Olympu jsme se ale dohodli, protože nakonec to vždycky záleží na tom, co řekne závodník.
JS: Já hlavně vůbec nevím, co se začalo vymýšlet. Když jde výkonnostní křivka nahoru, měnit trenéra by přeci byl úplný nesmysl. Pokud by se vývoj zastavil nebo šel dolů, tak by to asi bylo logické, ale takhle to nemá smysl.
Jiří už na Olymp dva roky dojíždí, za chvíli se do Prahy přesune nastálo. V čem to bude lepší?
PS: Podmínky jsou podobné. Velká výhoda oproti Třebíči je, že je tam hala, takže se přes zimu dají krásně trénovat veškeré skoky i běhy. Navíc tam spolupracujeme s dalšími dvěma trenéry, na tyči a překážkách. Oba jsou rozumní, dopředu jsme se domluvili a už máme naplánované, jak by tréninky měly vypadat. Ono totiž tím, jak se závodník dostává výš, začíná víc potřebovat specialisty na jednotlivé disciplíny.
Kolik času vůbec věnujete tréninku?
PS: Průměrně máme asi osm tréninků týdně. Na soustředění je to samozřejmě podstatně víc, než když chodil do školy.
JS: To jsem měl tak šest tréninků týdně, při soustředění klidně dvojnásobek. Různá je také délka, v posilovně je to hodina, ale někdy to jsou tréninky i přes tři hodiny. Třeba při tyči nebo když chceme udělat tréninkový desetiboj, aby si tělo zvyklo na delší zápřah.
Ohledně budoucnosti, bývalý desetibojař Josef Karas v jednom článku mluvil o olympiádě v Tokiu za šest let a výkonech o tisíc bodů lepších. Vidíte to podobně?
JS: Řekl to docela dobře. Za dva roky v Riu to asi nezvládnu posunout tak, abych mohl pomýšlet na medaile, tam bude úspěch se na olympiádu vůbec dostat. Za šest let mi ale bude dvacet pět, a to bývají desetibojaři na vrcholu. Pokud budu zdravý, tak to k tomu budeme směřovat.
PS: Je pravda, že to je hodně o zdraví. Desetiboj je náročný a tělo se při něm dost opotřebovává. Vždycky říkám, že pokud je zdraví, je všechno. Taky si myslím, že na olympiádu v šestnáctém roce bude úspěch se dostat a úplně nepropadnout.
A co nejbližší plány? Teď máte pauzu. Je to tak?
JS: Pauza už chvíli je, ani jí už není moc přede mnou, maximálně měsíc. Teď sportuji jinak, abych se pak na atletiku víc těšil, takže chodím na tenis, badminton, jezdím na kolečkových bruslích a podobně. A od října začíná příprava na halu. Ještě musíme zjistit, jak je to s limity na březnové halové mistrovství Evropy v Praze. Od toho se bude příprava odvíjet.
Český desetiboj je historicky velmi úspěšný, máme mistry světa, olympijské vítěze i světového rekordmana. Čím to je?
PS: Somatotypem. Slované ho mají takový, že vyhovuje právě víceboji. Bývají vysocí okolo 185 centimetrů, jsou svalově vyvinutí a jsou pohybově inteligentní. Když se člověk podívá na desetibojařskou špičku, tak kromě Němců, kteří mají buldočí povahu, a Američanů, kterých je zase strašně moc, prosazují se v ní právě Slované, kteří kromě vhodného somatotypu prodají i dobrou techniku. I proto není ve vícebojích moc černochů, nejsou schopni jej tolik technicky vstřebat. Ale zase jsou rychlí a vytrvalí.
Vy se, Jiří, po titulu v Eugene nevyhnete srovnávání s vašimi úspěšnými předchůdci. Postupem času se navíc dá čekat, že očekávání veřejnosti budou stále větší. Jste na to připravený?
JS: Už jsem taková srovnání slyšel, ale už jsem několikrát říkal, že nechci předbíhat. V tomhle věku se dá jít nahoru, ale taky se zastavit. Třeba takový Kravčenko, který teď na mistrovství Evropy vyhrál, byl juniorský mistr světa. Ale jak říkám, nechci předbíhat. (usmívá se)
Trenér a atlet
Trenér Pavel Svoboda (62) přišel do Třebíče v roce 1998. Kromě Jiřího Sýkory objevil a vychoval také překážkáře Petra Svobodu. Atleti Spartaku pod jeho vedením dosahovali skvělých výsledků. Svoje působení v Třebíči ukončil v létě, kdy se s rodinou přestěhoval do Prahy. Jiřího Sýkoru bude trénovat i v barvách Olympu. V roce 2011 obdržel cenu města Třebíče.
Vícebojař Jiří Sýkora (19) závodí od roku 2007. Už v žákovských kategoriích startoval na závodech hned v několika disciplínách, kde většinou sbíral úspěchy. Na MS v osmiboji do 17 let v Lille před třemi lety byl sedmý, v letošním desetibojařském MS v Eugene (8 135 bodů) už bral zlatou medaili. V letech 2011 a 2012 ovládl anketu Sportovec města Třebíče v mládežnických kategoriích, v roce 2013 dominoval i dospělým. Za pár dní ho čeká ústní maturita, poté se přesune na školu do Prahy. Závodit bude za Olymp.
