Startu na stadionu třebíčského Spartaku, kde kdysi začínal, dal dokonce přednost před atraktivním soubojem s kubánským světovým rekordmanem Dayronem Roblesem, se kterým se mohl poměřit v neděli v Dubnici nad Váhom.
Třiadvacetiletý atlet si návrat ke kořenům patřičně vychutnával. A suverénně vyhrál, i když to pražskému Olympu k medaili nestačilo.

Těší váš vítězství o to víc, že jste ho dosáhl na domácí půdě?


To určitě! Těšil jsem se sem strašně moc. Když jsem tu začínal, tartan tady nebyl. Teď tu je, pro mladé atlety je to úžasný, já to nezažil. Toho vítězství si budu hodně cenit, protože je právě doma.


Radost jste dal najevo vítězným gestem při „průletu“ cílem. Kdo vám v hledišti fandil?


Celá moje rodina včetně přítelkyně (tyčkařka Jiřina Ptáčníková – pozn. aut.), která taky závodila a taky vyhrála, takže máme takový double. Myslím si, že se přišla podívat spousta mých kamarádů ze střední a známých z dob, když jsme tady jako mladý vyváděli. Je to perfektní, běžet doma a vyhrát. A že jsem to dal znát tou rukou nahoru, to bylo spíš jenom symbolické pro mě. Protože Standa Sajdok se asi po olympiádě připravoval na extraligu, měl trochu klid, já jsem jel hned tři dny po příletu z Pekingu na Weltklasse do Curychu (jeden z mítinků Golden League – pozn. aut.), pak hned do Anglie do Gatesheadu, měl jsem toho plné zuby. Teď jsem netrénoval, šel jsem to jen tak z voleje, takže jsem zvědavý, co to bude za čas (pořadatelé pak oznámili čas 13,65 – pozn. aut.).


Pořadatelé vás vybrali jako tvář šampionátu. Berete to jako poctu?


Tím, že jsem doma, je to pro mě velká pocta. Bylo mým přáním, aby do Třebíče přišla velká atletika. Teď je tu finále extraligy, Nikdy mě nenapadlo, že tou tváří budu zrovna já.


Letos si držíte skvělou výkonnost, několikrát jste posunul český rekord, kde leží vaše hranice?


Jó, to kdybych věděl, tak se podle toho budu zařizovat dál. Ale největší část úspěchů má na svědomí moje zdraví. Konečně drží, nemám problémy se stehnem. A trenér přišel na metodu, která mi sedí, takže všechno je v podstatě v pořádku.


Kdy plánujete další zlepšení svého osobního a českého maxima?


Příští rok. Doufám, že to bude dřív než letos. V prvních čtyřech závodech jsem se totiž trápil kolem 13,70, a nechtělo to jít dolů. Pak to najednou vylítlo. Doufám, že už přijdu na to, jaké závody a s jakou konkurencí mi sedí a že budu vědět, jak se připravit psychicky.


Jste držitelem českého rekordu, ale titul domácího šampiona vám chybí, protože na republikovém šampionátu jednotlivců v Táboře jste byl kvůli ulitému startu diskvalifikován. Mrzí vás ještě ta ztracená medaile?


Už jsem dříve odpovídal na to, jestli bych bral radši medaili, nebo český rekord. Znovu říkám, že bych bral ten čas. Zlatá medaile je sice pěkná, ale ta mě na žádné mítinky nedostane, nezařadí mě na druhé místo evropských tabulek.


Většinu vrcholů sezony máte za sebou. Bylo největším zklamáním vyřazení v semifinálovém běhu v Pekingu?


Bylo. Ale kdyby mi někdo před sezonou řekl, že budu mít český rekord, dostanu se do semifinále v Pekingu a zúčastním se jednoho z největších světových mítinků, tak bych tomu nevěřil.


Co vás ještě čeká v nejbližší době?


Pojedu do chorvatského Záhřebu, kde je mítink Grand Prix (běží se dnes – pozn. aut.), kde se ještě budu pokoušet o účast ve světovém finále ve Stuttgartu. Musím teď být nejhůře druhý. Když to vyjde, pojedu do Německa. Pak už by byl asi definitivní konec, možná ještě přislíbím účast na Velké ceně Prostějova, tam startuji často a rád. Pak už mě čeká dovolená a rehabilitace.


Jak budete odpočívat?


Tak to vím naprosto přesně! První týden v říjnu odlétáme s přítelkyní na dovolenou. Vypnu telefon, přeruším kontakt se světem, jenom se vzbudím, nasnídám, půjdu na pláž, na oběd, na pláž, večer spát. A kde to bude? To má za úkol vybrat přítelkyně. Říkala něco o Tunisku, ale mně je v podstatě jedno. Hlavně že tam bude pláž a voda.