„Tentokrát jsem neudržel hlavu na uzdě. Během závodu jsem se viděl v cíli. Fakt mě polilo takový blaho, najednou jsem se nekoncentroval. Přiznám se, že ani nevím, co se stalo,“ říkal později v rozhovoru pro ČTK. „Tohle se mi nepovedlo, přiznávám, pokazil jsem finále mistrovství Evropy. Ale lidi by mě měli hodnotit i za to, že celou sezonu předvádím relativně pěkné výkony.“


Přesto byl smutek silnější emocí. „Poprvé v životě jsem cítil, že český sprinter na venkovní Evropě na 110 metrů překážek může být nejlepší. Nastupoval jsem do finále s tím, že na mě někdo bude hrdý,“ vyznával se.


„Já sám na sebe budu hrdý. Ale ve mě strašně lidí věřilo a najednou z toho nic není. Docela se bojím odsud vylézt a podívat se těm lidem do očí, jako je Tomáš Dvořák (šéftrenér), zbytku výpravy. Bojím se, až přijdu na pokoj a podívám se na telefon. Budou tam lítostné zprávy. Nejradši bych jel domů a úplně se všem vyhnul obloukem. Nikdo mě nenechá mluvit bez otázky proč, nebo jak je to možné,“ posteskl si krátce po závodu Svobodu.