Kromě samotných sportovců se o to postarali i lidé stojící zdánlivě v pozadí realizační tým. Jeho členkou je už čtvrtým rokem také rodačka z Třebíče Irena Česneková. Jako biatlonistka má za sebou tři olympiády, v Soči působila v roli masérky.

Když jsme se spolu bavili před olympiádou, říkala jste, že byste medaili biatlonistům strašně přála. Vyšlo to docela dobře, že?

To ano (směje se). Takový úspěch nikdo nečekal. Všichni jsme tajně doufali, že získáme alespoň jednu medaili, ale tohle je naprosto nad očekávání.

Dá se ze všech pěti medailí vybrat jedna, kterou jste prožívali nejemotivněji?

Když se na to podívám zpětně, tak asi hned ta první, bronz Jardy Soukupa. Jak jsem říkala, v medaili jsme doufali a ona přišla hned v prvním závodě. Ze všech najednou spadl tlak a všichni najednou viděli, že to jde.

I tak ale taková Gabriela Soukalová byla dvakrát těsně za stupni vítězů…

Gabča byla dvakrát čtvrtá, vždycky chyběl kousíček štěstí, taky to obrečela. V posledním individuálním závodě s hromadným startem jsme ji medaili moc přáli, věřili ji a ono to taky dopadlo.

Už před olympiádou se medaile nejvíc očekávala od smíšené štafety. Po skvělém průběhu her byli dokonce někteří fanoušci trošičku zklamaní, že nebyla zlatá. Viděli jste to podobně?

My jsme to tak nebrali, byli jsme nadšeni i ze stříbra, to je pořád výborné. Každý závod je jiný, ve štafetě měl svoji roli každý její člen, o medaili se zasloužili všichni. Navíc se jelo trochu i pro Verču Vítkovou, které jediné medaile chyběla.

Jaké byly reakce na biatlonové úspěchy od ostatních českých olympioniků? A od ostatních biatlonových týmů?

Tím, že jsme nebyli přímo v Soči, ale trochu bokem, v Roza Chutor v horách, jsme se s většinou české výpravy moc neviděli. Bydleli jsme s lyžaři a ti nám říkali, že oni už s medailemi tak nějak počítali (směje se). Co se týče ostatních biatlonistů, ti už nás berou tak, že patříme mezi favority a většinou moc překvapeni nebyli, naopak nám úspěchy často přáli. Například takový střelecký trenér Běloruska strašně gratuloval, když získala medaili Gabča, moc ji přál úspěch.

Po příjezdu domů jste se dočkali bouřlivého přivítání, dokonce se objevovala přirovnání typu biatlonové Nagano. Bylo to tak bouřlivé?

Letrohrad jsem neviděla, takže nevím, ale v Jablonci to bylo skvělé. Přijeli jsme tam dost pozdě, letadlo mělo zpoždění, navíc nás zdržela ještě tiskovka na letišti, ale i tak všichni počkali a pořádně nás přivítali. I když už byli většinou trochu ovínění (usmívá se).

Biatlonová sezóna ještě neskončila, jaký na vás ještě čeká program?

Je to docela náročné, v pondělí (tento týden, pozn. autora) odjíždíme na svěťák do Pokljuky. Většina z nás už toho má plný brejle, Verča Vítková bere antibiotika, na Jardu Soukupa taky něco leze. Sezóna je dlouhá, ale už ji nějak dojedeme.

TADEÁŠ MAHEL