„Pokud chci změnit budoucnost, musím přehodnotit minulost,“ říká čtyřiačtyřicetiletý odborník na psychologii. Své klienty proto vede zpátky do dětství zpracovat traumata, křivdy či výčitky.

Jak jste se dostal k mentálnímu koučinku?
První impulz přišel přes bojová umění. Dělal jsem karate, později i brazilské jiu-jitsu, MMA, box a thajský box. Odešel jsem do Ameriky, kde jsem trénoval třikrát denně, ale zjistil jsem, že nemám šanci proti borcům, kteří trénovali o polovinu méně. A tehdy jsem si uvědomil, že kromě fyzické je zde i část mentální. Ke koučinku mě následně přivedl jeden z mých amerických mentorů. Začal mě vést, dávat postupy a já to aplikoval v praxi. V Americe stále spolupracuji s člověkem, který působil u námořnictva Navy Seals. A ještě v devadesátých letech tohle byly utajované věci. Teď se tyto metody dostávají na veřejnost.

Začínal jste s vojáky. To musela být velká škola, že?
Měl jsem kontrakt s armádou a s Ministerstvem vnitra Slovenské republiky. A do bojové přípravy lidí ze speciálních jednotek jsem začal vkládat mentální prvky – stres, koncentraci, práci pod tlakem, se strachovými rovinami a také s archetypy. Ohromně se to osvědčilo. Ti chlapci mi za měsíc za dva hlásili obrovské změny. A řada z nich byli i sportovci, tak jsem dostal ke sportu.

Jaké to je pracovat s odstřelovačem? Musí se umět vyrovnat i se zabitím člověka.
Je tam víc elementů. Jeden je bojový, to znamená práce v bojové zóně, koncentrace, jak dokážu v danou chvíli ovládat myšlenky, nepanikařit, být ve stavu flow… To jsou sportovně psychologické metodiky. Ale pak pracujete i s osobností daného střelce, s jeho hodnotami, výčitkami, traumaty z dětství… Pokud nemá zpracovanou minulost, tak má problém a v téhle profesi nemůže být. Zde už používám i terapeutické metody. To už není sranda. Jde o lidský život.

Radek Šefčík
Mentální kouč, narozený v Hořicích, s téměř dvacetiletou praxí psychologické přípravy nejlepších profesionálních sportovců, policejních a armádních složek SR a zahraničí. Patří mezi přední světově certifikované kouče asociace IMGCA s nejvyšší kvalifikací LEVEL 4.

S kým pracoval či pracuje: Tomáš Berdych, Petra Kvitová, Dominika Cibulková, Barbora Strýcová, Attila Végh, Pavol Garaj, David Kostelecký, Milan Škriniar, Adrián Guľa, Tomáš Sivok, kluby ze Žiliny, Košic a další fotbalisté, např. Slavie Praha, hokejisté, tenisté či sportovní střelci.

Přesto to musí být pro vojáka těžké zpracovat takové věci.
Měl jsem osobní zkušenosti s lidmi z Delta Force v Americe. Vedl jsem rozhovor s jedním člověkem, který zažil asi pět momentů, kdy musel někde v Kolumbii zlikvidovat protivníka ručně nožem. Tohle bylo pro něj strašně náročné na zpracování. Mě to na začátku mé koučinkové kariéry zajímalo, jak s tím pracují. Jedná se hlavně o traumatologii. Když to vezmu celkově, tak chlapci v reálu nasazují svůj život a v úctě ke všem lidem, co s nimi pracují, si nemyslím, že mají tak dobrou metodiku na to, aby to s nimi uměli tak dobře rozebírat a ti kluci to dokázali zpracovat. Obvykle jsou pak nechaní napospas.

Prvním vaším velkým sportovcem byl tenista Tomáš Berdych. Často se řešilo, proč nevyhrál grandslamový turnaj. Co si o tom myslíte vy?
Jednak z pohledu historie zažil nejsilnější éru velikánů: Federer, Djokovič, Nadal, později vylétl Murray. To není výmluva, ale fakt. A za druhé, ač Berďa má talent obrovský, tak chyběl pověstný X-faktor, který lze nyní těžko pojmenovat. S Tomášem jsme tehdy neotevřeli některé hlubší věci z jeho minulosti. Ono totiž záleží na tom, kam až vás je ochoten klient pustit. A v této oblasti jsme se dostali jen na okraj, nebo vůbec. A výš se dostanete, pokud vás tam člověk pustí. Není to jenom o sportu. Záleží na tom, zda je ochoten jít do minulosti, podívat se na vztahy, výchovu, traumata z dětství… To byl možná jeden z důvodů, proč se u Tomáše neotevřel zmíněnýX-faktor a grandslam neurval. My jsme spolu začali dělat v roce 2008 a o dva roky později se dostal do finále Wimbledonu. Během týdne porazil Djokoviče, Federera a až ve finále prohrál s Nadalem. Tehdy svůj výkon po sportovně psychologické stránce posunul na vysokou úroveň. Jenže Federer i Djokovič potom udělali po mentální stránce daleko větší progres. I tak musím před Tomášem smeknout za to, co dokázal.

Úspěchy jste slavil i s tenistkami Kvitovou, Cibulkovou a Strýcovou. Co jste probírali?
S Petrou Kvitovou jsem začal spolupracovat až po jejím druhém triumfu ve Wimbledonu. Hodně jsme řešili její trauma z přepadení. V tom období jsem začal pracovat i s Bárou Strýcovou.

Známé byly její výbuchy vzteku. Ty jste zpracovávali?
Ano, tam to bylo náročné, ale Bára udělala obrovský progres, výsledkem bylo loni semifinále Wimbledonu a post jedničky ve čtyřhře. S Dominikou Cibulkovou jsme začali v roce 2014 a dva roky nato vyhrála Turnaj mistryň. Dokonce o tom napsala knihu. Všeobecně se mi lépe pracuje s ženami, protože jsou schopny víc otevřít hluboké věci z minulosti. U nich je posun rychlejší.

Vedete i Adriána Guľu, slovenského trenéra, který po Pavlu Vrbovi převzal Plzeň. Vnese do českého fotbalového prostředí novou vlnu?
Inovátor bude určitě, ale jednoduché to mít nebude. S Áďou Guľou děláme sedm let, nejdřív v Trenčíně, poté jsme postavili na nohy Žilinu. Věřím, že bude používat stejné vzorce, například fotbal jako životní styl. Ví, že výkon na hřišti ovlivňuje to, co se děje mimo hřiště. Homogenita týmu souvisí s tím, jak kvalitní čas hráči tráví spolu. Tohle zvyšuje výkon týmu, ale ne každý to přijme.

Právě Plzeň bude v tomhle směru zkouškou. Tamní fotbalisté jsou dost svéhlaví.
Ze začátku to může být pro některé hráče náročné, ale kdo to přijme, tak půjde rychle nahoru, a kdo to nebude respektovat, tak bude vyselektovaný z týmu. Vím, jak to bylo v Žilině. První rok byly čistky hráčů, přivedli jsme nové, kteří byli schopni akceptovat systém práce. První rok byl ve znamení změn, pak jsme šli nahoru a třetí rok, v sezoně 2016/17, jsme vyhráli ligu.

Jenže Adrián Guľa v Plzni tolik času nemá. Zvládne to?
Myslím si, že mentálně je na to připravený. Áďa je stratég, sám tyhle věci studuje. Angažmá v Plzni bude testovat i jeho osobnost, a to má rád. A otázka je, jak zvládne nové prostředí a tlak okolí.

Co říkáte na práci Jindřicha Trpišovského ve Slavii?
Mám tam své fotbalisty, ale nechci být konkrétní a jít do interních věcí. Jsou tam i podprahové věci. Třeba hráči, kteří nehrají a přitom by mohli hrát, ale každý trenér má své vyvolené. Ale tu homogenitu týmu kouč uchopil velmi dobře a tím dominují. Je to o osobnosti trenéra, který do toho dává svoji pečeť. Výsledky, které slávisté udělali v Lize mistrů, byly fantastické. Úcta a respekt před nimi. Jsem zvědav, jestli se jim Plzeň na jaře přiblíží.

Jaké jsou nové trendy v mentálním koučinku?
Řada věcí už je tady stovky a tisíce let, vycházejí z východních filozofií. Trendy se točí stejně jako v jiných oborech, jen tomu někdo dá nový název. Ale hlavní trend je, že trenéři se nejdříve musejí učit pracovat se svojí mentální stránkou až potom s tou u hráčů. Trenér, který chce posunout svůj tým na vysokou úroveň, tak musí nejdřív na vyšší level dostat sebe. Ale ne každý chce řešit svoji osobnost. Třeba Adrián Guľa už ví, že to je o něm.

Změnit život touží i obyčejní lidé. Co byste jim poradil?
Začít otázkami. Co bych vlastně chtěl? Co jsem ochoten pro to udělat? Proč jsem tam, kde jsem? A s někým dobrým udělat retrospekci, historickou sebereflexi, jaké aspekty mě dostaly do tohoto bodu. Je to hluboká práce, ale výsledky mohou být vidět už za pár měsíců. Já říkám: Budoucnost změníte tehdy, když přehodnotíte minulost. Do ní se moc lidí nevrací. Každý se dívá na cíl, ale neuvědomuje si, že v podvědomé rovině vás stále drží minulost, výchova, traumata z dětství či sociální faktory. A to vás ovlivňuje. A pak je důležité se také ptát, co mi to přinese, až se tam dostanu. Cokoliv děláme, nám totiž dává benefity, proto je třeba hledat motivaci, zápal, drajv jít za tím. Když tohle nenajdu, tak se budu pořád točit kolem jednoho bodu. A budu se sebou manipulovat, nebo okolí bude manipulovat se mnou. Změna je podle mě věcí motivace. Bohužel, pro některé lidi je motivátorem ke změně až bolest.

Jaká je vaše životní filozofie?
Moje filozofie je o konstantním růstu. Život je o růstu a o zlepšení. V momentě, kdy přestaneme růst a zlepšovat se, tak umřeme. Je to tedy růst spojený s určitou kontribucí dávat lidem nezištně a naplněný láskou. V momentě, kdy něco takového není naplněno, moje životní filozofie se rozpadá.

Slaboch Zolo musel pryč. Jak zabiják Attila zničil Terminátora Vémolu

Attila Végh právě zasazuje úder Karlosovi Vémolovi.Příznivci zápasů v kleci mají ještě v živé paměti tvrdou prohru české hvězdy smíšených bojových umění MMA Karlose Vémoly se slovenským bohatýrem Attilou Véghem. Neporazitelný Terminátor padl k zemi po 127 vteřinách.

Pod senzačním triumfem rodáka z Dunajské Stredy je podepsán mentální kouč Radek Šefčík. Šok v listopadovém Zápase století, jak byl střet dvou největších hvězd obou zemí v organizaci Oktagon nazván, nebyl náhodný. Slovák Végh vykročil k vítězství už daleko dřív.

Se Šefčíkem spolupracoval už před více než osmi roky. Tehdy se probil až do Bellatoru, druhé největší organizace MMA ve Spojených státech. A tam získal pás šampiona v lehké váze. Byl král.

Jenže pak přišel pád. Végh v Americe titul neobhájil, poté neuspěl v ruské M-1 Challenge a nezdar přišel v českém Oktagonu, kterému se posléze upsal. „Po úspěchu v Bellatoru jsme spolu nedělali. Oslovili mě až před zápasem s Karlosem Vémolou. Když jsem Attilu viděl, říkal jsem, čeká nás spousta práce. První věc byla sebedůvěra,“ řekl Šefčík k začátku obnovené spolupráce.

Z TROSEK NA VRCHOL

Psychika někdejšího svěřence a nejlepšího slovenského bojovníka byla v troskách. „Attila se za ty roky změnil, změknul. Nebyl to on, odešel mu zabijácký instinkt. Byl ovlivněný okolím, hodně nasával média. Jeho sebedůvěra a faktory sociálního uznání a očekávání byly formované tím, co si kdo myslí a myslet bude. To jsme potřebovali změnit,“ uvedl Šefčík.

Cílem bylo znovu stvořit nekompromisního zabijáka. „K práci využívám archetypy. Šli jsme do starého Attily, toho bellatorového z roku 2012. Staronový archetyp zabijáka jsme nazvali Attilou a ten stávající archetyp přizdisráče jsme pojmenovali Zolo. Denně jsme pak tvrdě makali na zabijákovi, aby Attila slabšího Zola ze sebe pustil,“ popsal metodu změny.

ZHYPNOTIZOVANÝ KRÁL

A v té době, dlouho před zápasem, už začal Végh vítězit, naopak čtyři roky nepřemožený Vémola prohrávat. „Nechci říct, že Karlos Attilu podcenil, ale žil ve svém příběhu. Tak sám sebe zhypnotizoval neporazitelností, že si nepřipouštěl nic víc. Neměl pro zápas připravený ani plán B. Jeho sebedůvěra byla postavená na hliněných nohou,“ uvedl Šefčík na adresu autora výroku: Lvi žerou první.

„Co jsem měl zprávy, tak Karlos v tréninku těžké věci nedělal. Z mého pohledu tam bylo dost chyb, už jen to, že pracoval ze silných pozic. Naproti tomu Attila měl plán A, B, ale i C. On byl připravený i na ty nejhorší momenty v zápase. V tréninku si je odžil. Věděl, jak je zvládat.“

Zaměřili se na nejsilnější zbraň Vémoly – hodit soka na zem a tam ho vyřídit. Végh se učil v těchto situacích nacházet klid a nepanikařit. „Sebedůvěra totiž vychází z toho, že dokážete zvládat těžké situace. Nejenom z toho, že znáte ty silné momenty,“ vysvětlil Šefčík.

Véghovi proto dali do tréninku zápasníky evropské úrovně. Hromotluky. „V hodech byli výrazně silnější než Karlos. To byli stodvacetikiloví chlapi, kteří Attilu lámali, leželi na něm. On na tréninku plakal a já ho učil, jak v těchto chvílích zachovat vnitřní klid, mít koncentrační prvky. Viděl, že to funguje, a jeho sebedůvěra letěla prudce nahoru.“

ILUZE A POSLEDNÍ ÚDER

Véghův tým navíc přiživoval Vémolovu bohorovnost. „Záměrně jsme vytvářeli iluzi, že Attila tolik netrénuje, abychom umělé sebevědomí Karlose ještě víc podpořili.A jak se blížil zápas, tak jsmes tím vyjeli. Karlos najednou viděl vyřezaného chlapa v životní formě. Zabijáka. A tam začal pochybovat a podle mě prohrávat. Sebedůvěra se totiž láme už dny a měsíce před zápasem, v němž vám pak ovlivní pohyb a reakce,“ řekl.

Naopak Végh si věřil, že zvládne i nejhorší moment. A také měl styl Vémoly přečtený, aby krizi předešel.

„Attila věděl, jak reagovat na Karlosovy údery a poziční tlak, kterým se snaží dostat soupeře na zem. A díky tomu ho sám zkraje zápasu dvakrát zasáhl. To Karlose nalomilo. Bylo to vidět na jeho projevu, oči dolů, nerovný postoj… Nevěděl, co dělat. A to souvisí právě s psychickou přípravou. Sám ale prohlásil, že mentální přípravě nevěří. To hovoří za vše,“ uvedl Radek Šefčík.

A pak v čase dvě minuty a sedm vteřin vylétla Véghova pěst potřetí a Terminátor se bezvládně sesunul k podlaze. Zápas století skončil.