To se psal rok 2004 a florbal byl pro hráče z pozdějšího týmu Snipers vyloženě jen výplní volného času. „Hráli jsme dvakrát týdně v malé sokolovně ve Starči a nikdo nepomyslel, že by z toho vznikli Snipers,“ vzpomíná.
Nicméně stalo se. Petr Brestovský se stal brankářem a hned v prvním soutěžním utkání udržel čisté konto. „Pochopitelně si to pamatuji. Bylo to proti Letovicím. Nula se pamatuje dobře, protože moc dalších potom už nebylo,“ směje se.
Do sportu s děrovaným míčkem se zamiloval. Sledoval proměnu klubu. Původně na zápasy jezdila desetičlenná skupinka hráčů, nyní jsou Snipers počtem družstev jedni z největších klubů na Vysočině. Pokud ne úplně největší.
Nevadí mu ani to, že mu nezbývá čas na další aktivity. „Chce to hodně tolerance od našich nejbližších. Nejsme profesionálové, vše děláme po škole, po práci. Na zápasy jezdíme celý den, někdy víkend. V týdnu čtyřikrát trénujeme,“ povídá, ale nelituje: „Florbal mi dal spoustu přátel na celý život. Nejen u nás v klubu. Spoustu super lidí jsem poznal po celé republice, ať to jsou soupeři, rozhodčí nebo ti, kteří se kolem našeho sportu pohybují,“ vypočítává.
I když v současném týmu patří mezi ty nejstarší, končit se zatím nechystá. „Na konec jsem zatím nepomyslel. Pokud bych na něj začal myslet, byl by to začátek konce. Snažím se užít si každý moment se spoluhráči a dokud budu užitečný pro tým, budu mít v sobě soutěživost a touhu po vítězství, budu hrát,“ ujišťuje Petr Brestovský.
