Takzvaní komunisté se činili nedávno, katolická církev o nějaké století dřív, máslo na hlavě má kde kdo. Komunista byl v každé české rodině a návrat k činům minulým je citlivá záležitost. Milan Šťastný, dnes starý pán, shrnul své prožitky do věty: „Po osmašedesátém ve straně zůstal jen ten, kdo byl buď prospěchář, nebo hlupák.“

Doopravdy se tehdy nomenklatuře podařilo zamést stopy po vlastních nepravostech a odklidit nepohodlné lidi tak důkladně, že myšlence socialismu bylo možné ještě uvěřit? Mladším ročníkům vysvětlit atmosféru roku 68 příliš nelze, zážitky a zkušenosti jsou nepřenosné, lze jen zaznamenávat příběhy. Emoce pak zřejmě vzbudí stejně pouze u toho, kdo dobu prožil. Dnešní děti už si vytvářejí vlastní příběhy, je možné se jen domnívat, jak asi v budoucnu překonají nástrahy, které jim svět naordinuje. Žijí teď přesně v duchu slov písničky: „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“