Přesně před osmdesáti lety Prahou zazněl výbuch. Způsobil ho podomácku upravený granát hozený mladým mužem. Cílem tohoto mladíka a jeho kamaráda byl člověk jedoucí v otevřeném autě. Týden na to zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, označovaný za kata českého národa, zemřel v nemocnici na následky zranění po výbuchu.
Muž, který tohoto nacistického fanatika zlikvidoval, pocházel z Dolních Vilémovic na Třebíčsku. Jmenoval se Jan Kubiš. Po okupaci odešel do Anglie, ale půl roku před atentátem se spolu s Josefem Gabčíkem snesl na padáku zpět na českou půdu s jasným cílem. Ukázat světu, že Čechoslováci s okupací nesouhlasí.
Odplata Němců byla strašná. Kubiš a dalších šest parašutistů zahynul po velkém boji o tři týdny později, nacisté vypálili Lidice, Ležáky a popravili množství českých vlastenců. Zničit povzbuzeného českého ducha ale nedokázali. Už nikdy si nemohli být jistí, že nějaký další Kubiš nehodí po dalším Heydrichovi další bombu.
Rodák z Dolních Vilémovic dokázal, že i jediný člověk může změnit dějiny. Platilo to před osmdesáti lety a platí to i dnes. Lidské zrůdy byly tenkrát, lidské zrůdy jsou i nyní. A jsou i noví Janové Kubišové. Každá lidská zrůda dnešní doby by se před nimi měla třást. Otázka totiž nespočívá v tom, zda se nový Jan Kubiš objeví, ale kdy. Může to být za hodinu, může to být za rok. Ona lidská zrůda mu ale neunikne. Tím si může být jistá.
