A nemusí jít pouze o nelegální a smrtící nápoj. Ba právě naopak. Předesílám, že nejsem abstinent a šiřitel protialkoholových hesel a že se nejspíš nikým takovým ani na základě událostí z posledních dní nestanu.

Za zamyšlení ovšem celá věc zajisté stojí.

Když jsem se dozvěděl, že kvůli prohibici na kořalku zůstaly některé bary či diskotéky i ve zdejším regionu o uplynulém víkendu uzavřeny, úplně jsem překvapen nebyl. Jakoby prožití víkendu v zavedených kolejích nejspíš něco chybělo, kdyby lihoviny nemohly téct proudem!? Pivo, víno a nejrůznější „tlamolepy" (u nichž jsou možná větší hrozbou pro lidský organismus cukr a chemikálie než alkohol) zkrátka nestačí.

Stejně tak nepřekvapí, že byla v prvních dnech prohibice plná jihlavská záchytka. Tvrdý alkohol mizející hned po vyhlášení zákazu z regálů supermarketů určitě vyvolal u početné skupiny příznivců pití kontraproduktivní reakci. A s logikou o mimořádné chuti zakázaného ovoce musely zátky z hrdel lahví s daleko větší rychlostí než kdy jindy.

O tom, že alkoholový byznys víc než slušně živí nemalou část podnikatelů i jejich zaměstnanců, není nejmenšího sporu. Majitelé likérek a lihovarů mohou mít existenční nesnáze, když jejich produkty zůstanou ve skladech. Když ale už teď, po pár dnech, hospodští lomí rukama a pomalu zavírají své podniky právě kvůli zákazu pití kořalky, vypovídá to něco daleko víc o naší (národní) povaze.

Pít se bude dál. Obsah pochybných a podezřele vyhlížejících lahví sice nejspíš skončí kdesi v kanálech, ale nové zboží bude lákat dál. Navíc právo se napít zůstane pro leckoho tím nejhmatatelnějším symbolem lidské svobody.

Alkohol se pro většinu z nás stal samozřejmostí. Doma musí být nějaké to pivo a přinejmenším rum. Pro jistotu a do cukroví, odpovídá hospodyně a na důkaz svých slov pohotově listuje v kuchařské knize.