Prezident Miloš Zeman v úterý naposledy přednesl své vánoční poselství. Ve své funkci končí a nyní chce odejít do důchodu. Rozloučil se verši „A kdybychom se víckrát neviděli, bylo to krásné a bylo toho dost. Sbohem a šáteček“. Tato slova napsal Vítězslav Nezval, někdejší student třebíčského gymnázia, pak zakladatel poetismu, hlavní postava českého surrealismu a ještě později miláček stalinistických politiků.

Zeman v projevu shrnul své úspěchy, leč o neúspěších pomlčel. Pochválil se za konsolidaci bank v době svého premiérování, ale na kauzu Nomura zapomněl. Podotkl, že nyní stojí za Ukrajinou, ale neomluvil se za své dřívější proruské postoje, kdy schvaloval okupaci Krymu či bagatelizoval kauzu Vrbětice. Podobných přešlapů by se našlo více. Na druhou stranu je na Zemanovi nutné ocenit jeho neochvějnou podporu Izraele – ale ve světle jeho dřívějších omylů je to příliš málo.

Prezident ocitoval jen začátek Nezvalovy básně, a to ještě ne zcela přesně. Sbohem a šáteček čítá pět slok, přičemž ta poslední zní: „Sbohem a bylo-li to všecko naposledy, tím hůře, mé naděje, nic vám už nezbude. Chcem-li se setkati, nelučme se radš tedy. Sbohem a šáteček. Vyplň se osude!“.

Snad by bylo lepší, kdyby v Zemanově projevu zazněla tato slova. Zemanovým osudem nyní totiž bude nejen důchod, ale hlavně špatný dojem, jejž v čele státu zanechal. A je jen velmi malá naděje, že by tento dojem někdy napravil.