Přesně před osmdesáti lety zazněla tato slova z krypty jednoho pražského kostela. Skrývalo se v něm sedm mladých mužů, kteří nechtěli nic menšího, než svou zemi zbavit odporné tyranie. Mezi těmito sedmi byl i Jan Kubiš z Dolních Vilémovic na Třebíčsku a Adolf Opálka z Rešic na Znojemsku, jen na dohled od třebíčského okresu.

Těch sedm statečných nemělo na výběr – postavili se stovkám po zuby ozbrojených vojáků. Vzdorovali dvě hodiny, byť museli tušit, jaký bude výsledek. Šest z nich si nechalo poslední kulku pro sebe, Jan Kubiš zemřel na následky zranění. Všichni se do poslední chvíle drželi hesla v titulku. Nevzdali se, bojovali do úplného konce.

V Rešicích si připomněli hrdinství svých rodáků.
Lidé vzpomínali na válečné hrdiny, jeden z nich šel i po Heydrichovi

Má-li člověk pro co bojovat, pak proti němu může stát jakkoli silný nepřítel. A byť tento nepřítel v daný moment zvítězí, je to vítězství jen dočasné. Touha po svobodě je totiž vždy víc než hrubá síla. Rodák z našeho kraje, jeho kamarádi, ale i tisíce dalších odbojářů, jejichž jména bohužel upadla v zapomnění, si toho byli vědomi. Proto věřili, že jejich smrt nebude zbytečná.

Věřili, že barbary, kteří chtějí zotročit svobodné lidi, nakonec nečeká nic jiného než porážka a opovržení. Tato víra se naplnila a tato víra platí i dnes. I díky těmto hrdinům, známým i neznámým, můžeme vidět, že jako národ dovedeme bojovat. Jan Kubiš a spol. nás naučili, že jsme sice malá země, ale zato země, v níž žijí v ní lidé s obrovským srdcem.