Naši dědečkové a babičky byli připravení na všechno. Jakmile začalo hřmít a blýskat se, nevytahovali ze šuplíků amulety proti blesku, ale zásoby sirek, svíček a několik baterek. Na otázky zvědavých vnoučat, k čemu je to dobré, děda odpověděl: „Co kdyby nešla elektrika.“

Naši dědečkové a babičky si byli jisti, že nic netrvá věčně. Pobyt sovětských vojsk u nás, ani přísun elektřiny. Byli smířeni s tím, že od pantáty sice vedou dráty do žárovky nade vraty, odkud se proud přelévá do stavení do chléva, ale pokaždé to být nemusí.

Děti i dospělí museli v pátek dopoledne opustit tábor v Křelovicích na Pelhřimovsku.
Dramatická noc: bouřka a vítr vyhnaly táborníky v Křelovicích do azylu

Jejich vnuci jsou již poněkud rozmazlení. Bláhově věří, že přísun elektrické energie je cosi trvalého, co musí být dostupné za všech okolností. V době, kdy se Vysočinou přehnal první orkán, ukázalo se, že v mnoha domácnostech nemají ani knot, kterým by si mohli posvítit. Natož funkční baterky. Temná obrazovka televize, mlčící počítač a hluchý mobil dědečkům a babičkám nevadí, ale vnuky přivádí do situace slepého kotěte v temném lese. Nejsou zkrátka na takovou situaci připraveni. Teprve nedostatek toho, co považujeme za samozřejmost ukazuje, jak jsme vlastně slabí a závislí. Čím dokonalejšími vymoženostmi se obklopujeme, tím víc jsme paradoxně bezbranní a vydaní přírodě na pospas.