Jedním z nich je ten, že v obou případech plánují autoři novinek zrušení něčeho, co tady dlouhá léta bylo a co nám připomíná třeba dobu mládí, optimismu či jistot. Vůbec nechci komentovat věcnou či obsahovou stránku návrhů, to už udělali a ještě znovu udělají povolanější. Chci se jenom zamyslet nad tím, že něco tady nějakou dobu bylo a už není. U těch poštovních poboček to pro mě má docela osobní rozměr, neboť jsem za mlada přes léto brigádničil právě na poště a každodenní pěší zdolávání členitého rajónu přes vesnice a osady bylo pro mě, i pro zaměstnance, kteří tu práci dělali nastálo, samozřejmostí. Teprve o pěknou řadu roků později začali být venkovští doručovatelé motorizovaní, což zase urychlilo další krok, jímž bylo spojování rajónů. A čas přinesl do světa doručovatelů ještě jednu významnou změnu. Když přestala mít státní pošta na roznášku monopol, tradiční pošťáci chodili už jen s dopisy a složenkami, zatímco novin a časopisů se ujala konkurence. Dneska už asi nenosí pošťák ani ty papírové dopisy a pohledy, které vytlačila korespondence elektronická, místo toho se spíš vláčí s reklamními letáky.

A teď k tomu, jako by to ještě nestačilo, přišel nápad s venkovskými pobočkami. Zda je to řešení moudré, prospěšné a úsporné, to opravdu nevím. Podvědomě ovšem tuším, že nějaký takový návrh přijít musel. Ve vesnicích, jichž se týká, to berou jako problém číslo jedna a já se jim ani nedivím. Ve vesnici má zkrátka být kostel, hasičárna, hospoda, konzum, kulturák a pošta! A když se něco z toho (z Prahy) zruší, tak se to bere, jako by byl za kopcem mor.

S návrhem reformy důchodů je to v tomto směru podobné, ale ten dopad a možná i šok má být samozřejmě daleko větší. Na těch oslavovaných vládních návrzích mi vadí hlavně ona oslava, s níž autoři reformy svůj výmysl oslavují. Asi jako většina lidí souhlasím s tím, že se s penzijním systémem něco udělat musí, aby zůstal funkční. Když ale otcové návrhu začnou jako kolovrátek recitovat, že to, co vymysleli, je jedinou možností, tak mi to ze všeho nejvíc připomíná dobu hlubokého míru a blábolů, že se budeme bratřit se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!

Už pěknou řádku let víme, že když se něco změní, tak to nemusí být nutně k horšímu. Někdy ale mám pocit, že právě kvůli tomu tradičnímu lidskému konzervatismu neměnit nic, nám občas docela nenápadně hrozí změny nejbolestivější.