Předchozí
1 z 7
Další

Dvaapadesátiletý expert už na gymnáziu věděl co by chtěl studovat. „Kvůli vysokým počtům žadatelů jsem se nedostal na Vysokou školu zemědělskou – lesnickou v Brně a tak jsem zkoušel jiné možnosti. Protože mě bavilo i kreslení a výtvarná tvorba, usmyslel jsem si, že půjdu na vysokou školu do slovenského Zvolena. Tehdy tam byla lesnická a dřevařská škola s oborem architektura. To pro mne znamenalo možnost uplatnit svůj zájem. Obor se nakonec bohužel zrušil a tak jsem po dvou semestrech přestoupil na VŠZ v Praze. Dnes je to Česká zemědělská univerzita,“ vzpomíná na svá studia Krejčí.

Jaroslav Krejčí.Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Po škole nějaký čas působil v menší firmě dnešního rektora České zemědělské univerzity v Praze docenta Petra Skleničky. „Tam jsem působil asi čtyři roky a nabyl jsem tam docela zásadních informací o oboru a o celkovém chápání co po krajinných inženýrech bude požadováno,“ říká Krejčí.

K přírodě jej, celkem logicky, přivedl právě jeho otec. „ Můj otec (Ing. Jaroslav Krejčí st., pozn. red.)* od sedmdesátých let minulého století připravoval založení Chráněné krajinné oblasti Podyjí a současně byl, jako jeden z tvůrců, u zrodu Národního parku Podyjí. Dokonce přijímal dnešního ředitele parku Tomáše Rothröckla a jeho spolupracovníky. V parku působil asi do roku 1996 jako řadový zaměstnanec. Měl na starosti správu lesů a odbor krajinné ekologie,“ přibližuje Krejčí.

Jaroslav Krejčí při práci.Zdroj: Archiv J. Krejčího

Po studiích nějaký čas žil a pracoval v Praze. „Nakonec jsem se se ženou vrátil do Znojma, kde jsem znal spoustu lidí z oboru. Práce a vědomostí svého otce jsem si velmi vážil.. Asi dva roky jsem pracoval v NP Podyjí. To bylo v letech 1997 – 1999. Připravovali jsme řízení pro různé stavby,“ vzpomíná krajinářský architekt.

Jeho profesní zaměření je velmi široké. Spolupracoval například na územní studii veřejného prostranství v Šatově, na sadových úpravách v Žeroticích či Únanově a mnoha dalších obcích v regionu Znojemska. Věnoval se zámeckým parkům v Jevišovicích, ve Višňové nebo Městskému parku v Moravských Budějovicích. Spolupracoval na metodice obnovy a výsadeb větrolamů a ochranných lesních pásů s Výzkumným ústavem meliorací . „Krajinná tvorba je poměrně obsáhlý proces všech možných oborů. Krajinný architekt by měl znát nejen vlastní obor, který se týká rostlin, dřevin a půdoznalectví. Musí obsáhnout i historické vědy. Tedy to, jakým způsobem se krajina rozvíjela. K tomu také památkovou ochranu. V dnešní době je krajina plná různých sítí infrastruktury a znalost toto, jak se krajina vyvíjí a jak se plánuje přináší další obor. Tedy územní plánování a s tím spojené obory,“ snaží se přiblížit svojí práci Krejčí.

Jaroslav Krejčí.Zdroj: Archiv J. Krejčího

Jak zdůrazňuje, pro tvorbu a udržení krajiny jsou však také rozhodující věci jako například vztah k půdě. „Jde o to, kdo na půdě hospodaří, zda ten člověk je vlastník, třeba sedlák, farmář, nebo nájemce bez zájmu a odpovědnosti za stav pozemků a jejích udržení v harmonii pro budoucí generace,“ podotýká Krejčí.

Jaroslav Krejčí při práci.Zdroj: Archiv J. Krejčího

Krajinářský architekt spolupůsobil také při obnově řady alejí a stromořadí na Znojemsku. Například u silnice mezi Horními Dunajovicemi a Mikulovicemi, v úseku mezi Jevišovicemi a Pavlicemi, ale také u silnice první třídy číslo 38 mezi Znojmem a Kasárnami. „Bohužel původní stromořadí tam vlivem času a dalších faktorů umíralo. Proto se přistoupilo k celkem razantnímu kácení. Jenže nové stromořadí tam nešlo vysadit hned. Silnice se rozšiřují, protože kapacitně nestačí. Proto jsme se s Ředitelstvím silnic a dálnic dohodli, že za každý pokácený strom se vysadí jeden až dva nové. V katastrech od Znojma na Pohořelice a od Znojma na Blížkovice jsme vysázeli řádově tisíc stromů. Pozitivní krok takových velkých organizací je tu naprosto zřetelně vidět. To třeba v devadesátých letech nebylo vůbec možné, ekonomická situace to v tehdejší době prostě neumožňovala“ naznačuje krajinářský architekt. „Ta stromořadí jsou velmi důležitá, tvoří totiž kosterní strukturu krajinných celků i detailů, bez nich se nám zdá rozlehlý nečlenitý terén krajiny nekonečný a bezútěšný. Stromořadí i aleje jsou jednoduše poznávacím znakem české i moravské krajiny,“ zdůrazňuje.

Jaroslav Krejčí při práci.Zdroj: Archiv J. Krejčího

Vysvětlení má inženýr Krejčí i na otázku proč nyní lidé mohou mezi Znojmem a kasárenskou křižovatkou pozorovat polámané mladé stromky. „Bohužel tyto stromky, které byly jednou z náhradních výsadeb, po dvou letech napadl drvopleň obecný (Cossus cossus). Je to zvláštní druh motýla, který využil počasí. Přes den sedí dole na kmeni, v noci zaklade do prasklin vajíčka, a jeho housenka se dokáže velmi dobře prokousat kmenem právě v místě nasazení koruny. Vidíme-li dnes tyto zlomené stromky, je to právě dílo tohoto motýla,“ naznačuje Krejčí s tím, že spousta lidí si myslí, že stromky polámali vandalové.

Jaroslav Krejčí při práci.Zdroj: Archiv J. Krejčího

Práce krajinářského architekta je, zdá se, nekonečná. Kvůli stromořadí u silnic nachodí Krejčí stovky kilometrů ročně. A jak vůbec relaxuje? „Před časem jsme koupili usedlost na krásném místě v Přírodním parku Rokytná. Tam jsem díky určitým základním řemeslným dovednostem opravil dům. Především však upravuji okolí tak, aby to nebyla chalupářská chata pražáka, ale aby to bylo se vším všudy. Příroda mi tam vstupuje až do domu. Neřeším žádné ploty, mohu tak komunikovat s kýmkoliv. Třeba s poutníkem, který jde kolem. Až pod okno tam chodí zvířata,. A to, že sežerou nějakou tu zeleninu? To mne vůbec netrápí. Prožívám tam krásné chvíle,“ usmívá se Krejčí.

Jaroslav Krejčí hovoří s redaktorkou Českého rozhlasu v lokalitě nad Šobesem.Zdroj: Archiv J. Krejčího