Předchozí
1 z 7
Další

Krátce po maturitě narukoval na povinnou vojenskou službu. „To už se chodilo jen na rok. Vojně jsem se chtěl vyhnout, ale nepodařilo se to. Zkoušel jsem alergii, ale žádný pozitivní nález jsem bohužel neměl. Takže jsem narukoval do Hodonína, kde jsem byl v přijímači. Pak jsem absolvoval poddůstojnickou školu v Přáslavicích a nakonec jsme se vrátil zpátky do Hodonína. Byl jsem velitelem tanku a velitelem družstva. Skončil jsem s hodností rotný. I přesto, že mě jednou degradovali,“ směje se Večeřa.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Po vojně pracoval nějaký čas pro distribuční potravinářskou firmu. „Rozvážel jsem nápoje, oplatky a další potraviny. To trvalo asi rok, ale nenaplňovalo mě to. Pak jsem se vrátil ke svému řemeslu. Dělal jsem asi dva roky v zámečnické dílně v Dobšicích. Svařoval jsem různé rámy a další konstrukce. Bylo mi asi dvacet let,“ vzpomíná muž s dlouhým šedivějícím vousem.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Najednou mu začaly přibývat zakázky od známých a přátel. „Tak jsem s prací sekl a rozhodl se založit si vlastní živnost. Od roku 1998 dělám na sebe. Především vyrábím brány, mříže, zábradlí, vývěsní štíty, kovaný nábytek a podobné výrobky,“ přibližuje umělecký kovář. Velký vztah měl vždycky k takzvaným chladným zbraním. „Lákaly mě nože a dýky. Ale bylo potřeba vydělávat peníze a tak jsem dělal spíš metry plotů. O výrobu nožů a dýk jsem se začal zabývat teoreticky asi před deseti lety, samotné výrobě se věnuji asi rok a půl,“ naznačuje Večeřa.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Na internetu si vyhledával odbornou literaturu a studoval. Začal vyrábět nože. „Člověk musí znát co vlastně kvalitní ocel s vysokým obsahem uhlíku obsahuje, musí umět materiál technologicky zpracovat, znát teploty, na jaké se kalí, zda kalit v oleji nebo ve vodě a další důležité věci pro to, aby byl výrobek vysoce kvalitní,“ říká umělecká kovář.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Výsledky se dostavily. „Už můj první nůž dopadl dobře. Měl čepel asi osm centimetrů dlouhou a někdo si ho přisvojil. Snad mu dobře slouží dodnes,“ směje se muž s tím, že nože, které vyrábí, prodává v ceně od osmi tisíc korun výše. „Jsou to nože, které člověka přežijí. Jenže takové nože jsou tak pěkné, že je mnozí majitelé nakonec ani nechtějí používat,“ naznačuje Večeřa.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Jak zdůrazňuje, na výrobu jednoho nože je zapotřebí hodně času. „Čtyři až pět pracovních dní. Kovář se k dobrému výsledku musí propracovat přes zkušenosti,“ naznačuje. Kus pracovního života strávil otec dvou dívek jako svářeč v zahraničí. „Pracoval jsem na stavbách vodních elektráren, hnědouhelných elektráren a plynovodů v půlce Evropy. V Rakousku, Holandsku, Švýcarsku a dalších zemích,“ svěřuje se kovář.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři

Vodní elektrárnu pomáhal stavět například v rakouském Kaprunu. „To bylo hodně zajímavé. Naše firma dělala potrubí, kterým teče voda na turbínu. Potrubí mělo průměr pět metrů. Síla stěny byla pět centimetrů. Každý centimetr sváru se měří ultrazvukem. Nesmí tam být nikde prasklina. Úžasná práce. Ale namáhavá. Především tím cestováním. Jenže, kdo může říct, že jezdil do práce lanovkou osmnáct set metrů nahoru? Už bych se k tomu nemohl vrátit,“ říká muž, kterého před časem už kvůli stresu dohnal infarkt. Dnes pracuje v zámečnické firmě v Rakousku. „Kovařina je teď moje hobby,“ naznačuje Večeřa, který nejraději odpočívá s kamarády na pivu.

Lukáš Večeřa ve své kovárně v Horním Břečkově na Znojemsku.Zdroj: Archiv L.Večeři