Pustil jste si v neděli váš oblíbený Beautiful Day od U2?
Sice mám v autě nějaká CD od U2, ale spíš si je pouštím, když cestuji sám. Nechal jsem ženu, aby spala, a řídil jsem při zeslabeném rádiu. Beautiful Day to byl, nebo spíš Shock Day for me, protože jsme to absolutně nečekali.
Zdeněk Mládek, držitel Ceny Thálie. Jak vám to zní?
Ještě pořád neuvěřitelně. Mně to asi bude docházet trošku déle. Na Thálie jsem se vždy rád díval, fandil a vnímal je jako prestižní ceny. A nikdy jsem si nedokázal představit, že to může potkat i mě.
Opravdu ani vteřinu jste si tu myšlenku nepřipustil?
Pro mě bylo super jenom to, že jsem v úzké nominaci, a tam jsem se myšlenkově zasekl, takže vůbec ne. Když jsem se doma koukal na záznam, bylo vidět, že mi chvilku trvalo, než jsem se zvednul. Otočil jsem se na Světlanu (manželka), ona mi dala pusu a řekla: tak běž. Tak jsem šel. A když jsem šel dolů z pódia, padlo na mě nějaké temno a skončilo, až když jsem vlezl do postele.
Ale teď už je to temno trochu prosvětlené, ne?
Trošku jo. Už vím, že jsem byl potom na rautu.
Vaše cesta k Thálii začala v třebíčské LŠU. Bylo to tehdy na přání rodičů, nebo jste chtěl tančit?
Já byl ve věku, kdy jsem rád lítal venku jako každé dítě, a rodiče si řekli, že bychom se se sestrou měli trochu hýbat. Dali nás do tanečního kroužku a na hudební nástroj.
Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky na taneční kroužek?
Byl jsem rád, že jsem tam byl téměř jediný kluk mezi holkama. Ale vzpomínám si, že při nějakém představení byl za námi pověšený plakát Lenina, mám z toho fotku dodnes.
Tenkrát jste hrál i na cello a šlo vám to dobře. Nelitujete, že jste toho nechal, i proto, že se u něj, na rozdíl od tance, dá zůstat docela dlouho?
Já ani ještě nevím, co budu dělat, až se rozhodnu skončit. Kdo ví, ale kdybych se rozhodl hrát na tento nástroj, musel bych to rozhodně víc udržovat, což teď nepřichází časově v úvahu. Měl jsem ho tehdy zapůjčené z LŠU a od té doby jsem na to nesáhl. Když slyším nějakou melodii, občas se mi po něm zasteskne. I když možná je to hlavně kvůli tomu, že se u toho sedí (úsměv).
Zlomový moment byl, když si vás Dana Břichnáčová odvedla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebyl to pro kluka z maloměsta šok?
To bylo období, kdy mě trochu štvali rodiče a chtěl jsem být samostatný, i když potom jsem byl na nich samozřejmě jako student závislý. Těšil jsem se. Už v páté třídě jsem jel na talentové zkoušky do Brna, kam jsem je udělal, ale nakonec mě rodiče nepustili, asi se jim zdálo, že jsem ještě moc mladý. V těch 14 to potom bylo v Praze super, hned jsem začal kouřit… (úsměv).
Po škole jste strávil tři sezony v Národním divadle. Které role byly pro vás zásadní?
Pro mě byla nejlepší spolupráce s Jiřím Kyliánem. Na to do smrti nezapomenu. A pak spíš vzpomínám na ty lidi, pamatuji si na úžasnou Taťánu Juřicovou, která už bohužel není mezi námi, dělali jsme spolu třeba Indickou loutku v Louskáčkovi. Byla lidská, dokázala mi poradit, i když jsem pro ni musel být děsné pískle.
Jaký byl minulou sobotu pocit si odnést ze scény, kde jste začínal, tu skleněnou vázu od Bořka Šípka? Neříkal jste si v duchu: i když u vás nejsem, získal jsem ji?
Pocit to byl úžasný. Ale odchod na jih bylo moje rozhodnutí. A část mé domovské scény je i tam. Tehdy jsem řekl, že odcházím z osobních důvodů, a tehdejší šéf Vlastimil Harapes mi řekl, že je to pro ně velká škoda, protože potřebovali vysokého hubeného kluka. Ale že chápe, že osobní život je přednější. A teď, když se potkáme, opěvuje moji ženu a říká: kvůli téhle krasavici odešel z Národního divadla.
Vy jste s manželkou spolu v práci i doma. Není to někdy ponorka?
Když jsme v práci, chováme se víc jako kolegové než manželé. To nastane, až když se domlouváme na chodbě. Samozřejmě si k sobě můžeme dovolit víc než k ostatním. Zároveň přiznávám, že bych občas potřeboval být víc taktní, občas jsem naštvaný a pak se to, bohužel, odrazí i doma.
Už jste tu Thálii aspoň trošku oslavil, byť vím, že alkohol skoro nepijete?
Z Prahy jsme pokračovali do severních Čech za rodinou a tam jsme si jen večer ťukli. Ale že bychom pili až do noci, to ne. Ani žádnou večeři jsme ještě nestihli, byli jsme z celého týdne hodně utahaní.
Tak třeba manželka něco dobrého uvaří.
Ona mi vaří něco dobrého téměř každý víkend.
Co máte vůbec rád?
Nejradši mám čokoládu, jsem na sladké. Tam trošku ujíždím, snažím se to teď omezit, ne kvůli figuře, ale proto, že když dostanu čokoládu, sním ji jako chleba. Opravdu. Jak ji otevřu, sním ji hned, nejsem člověk, který si vezme čtvereček a syslí si ji 14 dnů. Když ji otevřu, mám ji maximálně 14 minut.
V Budějovicích jste od roku 2001, ale měl jste mezitím i jiné nabídky. Co vás tady udrželo?
Byli jsme tady tehdy krátkou chvíli. Začal jsem něco budovat a při představě, že bych to měl zase zabalit…
Pod vedením Libuše Králové jste se stal hlavní tváří souboru. Pak přišel loni Attila Egerházi a z vás se stal demisólista. Nebyla to hořká pilule?
Měli jsme čas na rozmyšlenou, zda chceme pokračovat v obměněném souboru. Zůstali jsme kvůli tomu, že jsme ochutnali takovou jednohubku na konkurzu, část těch choreografií, a chutnalo nám to. Pro nás bylo vítězství, že jsme mohli pokračovat v tom, co máme rádi, neznamenalo to pro nás ponížení. Vím, že zvenku to může vypadat jinak, ale opravdu ne. Možná jsem si i trochu ulevil, že teď ten řemen nepotáhnu v první lajně. Ale to jsem si jenom myslel – ta zodpovědnost je hrozně těžká, musíte pořád přesahovat svůj stín, a to je těžké jak psychicky, tak i fyzicky.
Teď v únoru jste se stal opět sólistou. To je docela satisfakce, ne?
Já to tak nevidím. Možná jsem jen vyčníval z řady, tak si říkali: dáme ho zase na sólistu (úsměv).
Myslíte, že člověk může mít balet v genech?
Kdybyste viděl, jak tancoval můj táta na naší svatbě, tak asi jo (úsměv). Dítě k tomu může v určitém prostředí inklinovat, ale naši profesionálně netančili ani na nic nehráli.
Nakolik tedy ve vašem případě platí, že jste dříč, jak se o vás říká?
Je to tak 98 procent dřiny a dvě procenta talentu. A pořád, když se na sebe kouknu z nějakého záznamu, nemůžu se na sebe dívat, během pěti minut tam vidím deset chyb.
Když mluvíte o dřině, povězte, co vás jako tanečníka nejvíc bolí?
Teď aktuálně nic, takže to dělám asi špatně (úsměv). Ne, měli jsme pár dní volno. Většinou jsou to záda, kolena, natažené svaly, skřípnuté krky, kotníky, prsty, ramena, lokty, kyčle, všechno, kde máte nějaké spoje. A pak občas bolí to přemýšlení, což je to nejtěžší.
Takže někdy se domů belháte…
Někdy rozhodně. Noční stolky mám narvané krémy na uvolnění svalů a na vodu v koleni.
Měříte 189,5 centimetru. Je to někdy omezující?
Občas je to omezující, že pro dívku musíte při některých zvedačkách jít hodně dolů. Když mám hodně malou partnerku, je to dost vysilující.
Důležité je nezranit se. Vyhýbají se vám zranění a dáváte si víc pozor?
Dávám si pozor jako každý, neovlivním, jestli mi na ulici spadne květináč na hlavu. Nevyhledávám extrémní sporty. Občas se nemůžu zastavit na in–line bruslích a dopomůže mi k tomu ten nějaký strom. Zatím jsem měl jen na konzervatoři jeden vážnější problém – během jednoho roku jsem vyrostl o 20 centimetrů a svaly nestačily dorůst, měl jsem tříselnou kýlu a byl jsem na operaci.
Říká se o vás, že jste nervák. Je to tak?
Mám rád, když je všechno vyzkoušené. Ale když udělám první krok na jevišti, ztratí se to. Spíš předtím, to se uzavírám do sebe a nejsem moc komunikativní ani příjemný.
Máte před premiérou nějaký rituál?
Nemám. Vzájemně se jen takzvaně pokopeme a popliveme. I když se dávají před premiérou zlomvazky – různé věci jako svíčka, čokoláda, víno nebo bonbon – a dají se na stolek, nemám moc rád, když vidím, že se mi to v šatně začne kupit. Tak většinou otevřu šuplík, a i když si toho hrozně vážím, shrnu ty věci dovnitř a zavřu to. A teprve po premiéře ho otevřu, a protože mám většinou děsný hlad, sním ty tři čokolády, čtyři sušenky a zapiju to vínem (úsměv).
Ještě pár otázek trochu soukromých. Zaujalo mě, že na svatbu jste si vybrali hudbu z filmu Shrek…
Tenkrát se objevil v kinech a nám se zalíbila ta muzika. Jako dárek jsem ji chtěl dát ženě a na svatbě jsme si to pouštěli jako odrhovačku. Pak jsme to použili jako podklad k DVD záznamu. Moje žena dokonce na jednu skladbu stavěla choreografii.
Mluvil jste o bruslích, ale jde vůbec mít u takovéto profese koníčka?
Mám rád cestování a celkem rád řídím. Občas si rád přečtu knížku, i když teď jsem se k tomu hodně dlouho nedostal. Ale je to potřeba, aby člověk pracoval i mozkem. Teď čtu knížku Cesty za sny mého otce od Baracka Obamy, hrozně mě to zajímalo.
A řidič jste dobrý?
To nevím, snad ano. Boural jsem jenom jednou a dobře to dopadlo (úsměv).
Zajímavé je, že jste si přivydělával na brigádách. U kasy v Makru, prodával jste keramiku. Bavilo vás to?
Mí rodiče vždy měli hlavní zaměstnání a dělali i něco u toho. Mně to tak přijde normální neprosedět doma všechen volný čas, i když bych někdy seděl, protože jsem hrozný pecivál. Možná se tak podvědomě snažím i o to, abych byl víc připravený do normálního života. Člověk se i trochu očistí od toho, co se řeší v divadle. Jako první jsem dělal číšníka, pak prodával keramiku, poté v Makru a teď učím gymnastky. Mají se mnou trpělivost a občas i já s nimi.
Na závěr trochu na tělo. Nedávno jsem slyšel jednu paní, jak říkala: Mládek, na toho ráda chodím, ten má sexy zadek…
Tak k tomuto musím několik slov dodat. Mám to štěstí, že si na svůj zadek nevidím. Druhá věc je, že teď se mé pozadí výrazně změnilo. Tak by tato žena mohla opět navštívit balet a přesvědčit se, kam jsme za tu dobu postoupili.