Dva pražští novináři, Alexander Lukeš a Daniel Laňka, k nim přivedli zásahovou jednotku policie, vojáky, novináře, modelku a vizážistku. Poslední návštěvou na konci prázdnin byli záchranáři a výrazná tvář mladé herecké generace Jiří Mádl.


Přijel jste dětem povídat o herecké profesi. Jak jste se k ní vy sám dostal?


Hrál jsem hokej, myslel jsem to s ním hodně vážně. Jenže jsem se zranil. V té době televize vyhlásila velký konkurz, měl jsem spoustu času, tak jsem to zkusil. Zpočátku to byla náhražka, pak jsem se herectví začal věnovat naplno.


Jistě je to zajímavá práce.


Je to krásná práce, ale je v ní větší konkurence než v jiných profesích. Je hrozně těžké se prosadit. Když je herec bez práce, končí legrace.


Jak jste na tom s prací vy? Máte stálé angažmá?


Jsem na volné noze. Na té nejvolnější. Vybírám si, dělám jen to, co chci.


A nabídky jsou?


Jsou. Ve filmu Báthory mám roli mnicha Cyrila, do kin jdou Děti noci, pak se objevím v pohádce a v lednu začínám opět točit.


Na Březové vám táborníci sehráli scénky. Viděl jste v nich nějaký talent?


Myslím, že ano. Děti se přirozeně projevily, jenže v momentě, kdy se někdo zasmál, ztlumily. Ono se to v nich časem zlomí. Herecký talent má totiž hodně lidí. Jenže se bojí být sví a vykašlat se na to, jestli jim to sluší, mají oholené podpaží, neteče z nich pot a nezašilhali.


A na to všechno vy kašlete.


Jo.


Kdyby některé z dětí chtělo být hercem, co pro to má udělat?


Jsou tu dvě cesty. Buď přes castingy, které se tu ale moc nedělají, nebo přes herecké školy, kde si ho časem někdo všimne.


Hercem jste náhodou. Zřejmě tedy nemáte hereckou školu.


Nemám. Vždycky říkám, že jsou damáci, jamáci a pak my janáci. To jsou ti, které objevil Karel Janák. Líbili se mu v konkurzu na Snowborďáky a spolupracuje s nimi dodnes. Z mladých herců není snad nikdo, kdo by rukama Karla Janáka neprošel.


Jak vidíte budoucnost české kinematografie?


Myslím, že jsme na tom velmi dobře. Točí se dobré filmy, začínají se točit i seriály. Lidi se v nich učí hrát nebo režírovat. A mně je úplně jedno, zda jsou to sračky. Důležité je, že ty ženy u žehliček koukají na české věci, ne na ty venezuelské. Postupně přejdou ke kvalitnějšímu výběru, to je úplně přirozený proces. Jako když se sportovec vypracuje ze třetí ligy do první.


Tou první ligou je pro vás který český film z posledních let?


Těžko říci. Skvělé jsou Želary, Tajnosti, Pelíšky, žánrově velmi dobrý film je Rock podvraťáků, i když kvůli tvářím je hodně podceňovaný. Z nových filmů se mi líbily Bobule.


A co herci? Jsou mezi nimi nějaké výrazné osobnosti?


Je to třeba Pavel Liška, Aňa Geislerová, Tatiana Vilhelmová, Bolek Polívka, Mirek Donutil. Teď jsou vidět nové tváře, tvoří se i zajímavá vlna režisérů.

Vás režie neláká?


Láká. Byl jsem na tříměsíčním kurzu v New Yorku a chci se tam vrátit.


Proč zrovna New York?


Mají lepší školy. Nějaký čas jsem tam strávil a zjistil jsem, že u nás je lepší život, tam studium a práce.


A peníze…


To nevím. Asi ano, ale je to trochu jinak. Ti, co se prosadí a my o nich slyšíme, samozřejmě peníze mají, většina amerických herců si však nežije lépe než naši. Lidi vnímají jen špičku ledovce. Chce to vnímat i ten průměr a ten je na tom špatně.


Možná pořád platí rčení chudý jako herec. Nicméně s herectvím souvisí bulvár a vám se zřejmě také nevyhnul.


Bylo toho strašně moc, devadesát procent samé kraviny. Pak ale vidím lidi, kteří je píšou a naprosto to chápu. Výborně to řekl jeden můj kolega. Našel si toho bulvaristu, šlo o paní. Zaklepal, ona otevřela a on povídá: Ježíši takhle! No tak to jo… A to vyjadřuje, co si o nich myslím já. Že jsou to sráči.


Když bulvár lže, jaký je tedy Jirka Mádl v soukromí?


Unavený.