Protože jsem pesimistka, absolutně mě nenapadlo, že by to mohla být pravda, tak jsem koukala, kdo z kolegů kantorů si ze mě vystřelil a škodolibě kouká za bukem. Ale byla to pravda, přišla jeho sestra a říká: Jen ho vemte.


Hlavní důvod, proč jsem mu to rozmlouvala, byl ten, že děcka z vesnice neměla šanci na konzervatoř. Říkala jsem: Zdeněčku, vykašli se na to, máš chytrou hlavu, jsi geniální na matiku, jsi špicový na jazyky, vždyť ty se hlavou taky uživíš. Na můj popud nešel ten chudák pak na konzervatoř. Ale pořád chodil tancovat a zaujal rolí Vodníka, ten byl špičkový. Už tehdy jsem viděla, že je nervák, ale pozapomněla jsem, že má sitzfleisch.


Pak přijela Dana Břichnáčová z pražské taneční konzervatoře. Měla první hodinu a vzala si mě hned stranou: ty nejsi normální, proč ještě není u nás? Ale já říkám, Dano, koukni se na to dítě, nemá ty nohy otevřené a bude jako nervák celý život trpět. Ona to ale během pěti minut dokázala s maminkou upytlíkovat, takže jel na dodatečné zkoušky a vzali ho rovnou do 5. ročníku.


Talent to byl od samého začátku. Jako dítě si tady vytancoval nožičky, museli zvládnout cizí i české lidové tance, současné, čuchl ke všemu. Tancoval ve svých 13 letech Pas de trois z Louskáčka tak, že zastínil holky. Tam, kam se dostal, je ale jenom jeho zásluha, nedostal to od pánaboha zadarmo. Jeho hlavní vlastnost je zodpovědnost, neznám zodpovědnějšího tvora.


Když byl nedávno ceremoniál, byla jsem se souborem židovských a chasidských tanců na zájezdu v Německu. Zrovna jsme měli vystoupení a přišli kluci: paní Malá, Hana vám volá. A v telefonu se ozvalo: Má to! Začala jsem brečet jako to tele…

KAMILA MALÁ