Kam vás vedla životní cesta? Kdy a proč jste odešel z Litohoře?

Po základní škole jsem začal studovat na vyšší průmyslové škole v Brně, kterou jsem ukončil maturitou v roce 1957. Stal se ze mne konstruktér v jednom brněnském závodě.

Je o vás známo, že jste byl perzekuován již v čase normalizace. Co se tehdy stalo?

V práci se mi moc líbilo, jenže přišel 21. srpen, a já jsem byl v roce 1970 jako představitel pravicových protisocialistických sil, který ovlivnil mnoho lidí kolem sebe, na hodinu vyhozen.

Kdo vás ve vašem politickém myšlení nejvíce ovlivnil?

V roce 1961 jsem se oženil s mlynářskou dcerou Marií Melkusovou z Lukova. Můj tchán Alois Melkus byl znamenitý člověk, který mne zasvětil do tehdejší politické situace. Spolu jsme se snažili získat co možná nejvíce informací o popraveném Jaroslavu Melkusovi. Na počátku šedesátých let jsme byli několikrát v Praze, kde jsme v Ďáblicích, bohužel neúspěšně, hledali jeho hrob. Až potřetí jsme narazili na člověka, který nám za dvacetikorunu vysvětlil, kde jsou popravení pochováni.

Sňatek s Marií Melkusovou, jejíž rodina byla stíhána v souvislosti s babickými událostmi, vám jistě v čase komunistické totality neprospěl…

S manželkou jsem se seznámil v pětapadesátém roce. Zdá se, že jsem pro ni byl v té smutné době velkou posilou. Šli jsme třeba na zábavu do sokolovny, kde byl odsouzen její strýc Jaroslav, manželčina teta Božena dostala čtyři roky za to, že svého muže neudala, další strýc, budějovický mlynář Josef Černohous, byl odsouzen na doživotí. A všichni byli vystěhováni. A když jsme šli na zábavu do budějovické Besedy, tak onen sál manželce připomínal odsouzení tatínka v roce 1950 na sedm let. Jeho jediným proviněním bylo velké hospodářství, které vlastnil. A to se komunistům v době zakládání JZD hodilo.

Tedy celá rodina Melkusova byla postižená…

Ano. Až na tchána všichni v souvislosti s babickou tragédií. V roce 1962 jsem byl s Aloisem v Ivančicích u soudce Jana Schopfa. Tchán mu tehdy řekl: Pane doktore, vy jste věděl, že jsem nevinný, a přesto jste mne odsoudil. Schopf však mu svůj rozsudek vysvětlil: Kdybych vás neodsoudil, byl byste popraven jako váš starší bratr.

Byl jste tedy pro manželku oporou, ale i ona vás pak posilovala.

Určitě, moc, nejvíc v sedmdesátém roce, když mne vyhodili. Já jsem to totiž velmi těžko nesl, práce mi šla, bavila mne, a najednou jsem byl na ulici. Nebylo to jednoduché, měli jsme už dvě děti. A manželka mi řekla: Přežili jsme jiné těžkosti, přežijeme i toto, musíme bojovat dál.

Kde jste se pak uchytil?

Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Všude konstruktéry potřebovali, ale když se seznámili s mým posudkem, byl jsem pro ně nepřijatelný. Nakonec mi kamarád sehnal práci na brněnském výstavišti. Stal jsem se baličem a později vykonával i jiné práce, ale nesměl jsem být úředníkem. Po roce 1989 jsem byl jmenován ředitelem výrobního závodu a později jsem tam až do důchodu soukromě podnikal.

A kde byla zaměstnána vaše manželka?

Když jsme se vzali, tak ona pracovala u pásu ve výrobně obuvi ve Znojmě. Přirozeně, že jsme chtěli být spolu. Proto jsem jí začal v Brně shánět místo. Ona už tehdy měla večerní ekonomickou školu, takže jsem si myslel, že to nebude žádný problém. Jakmile však na ni přišel z Lukova posudek, místo pro ni nikde nebylo. Ona před prací ve Znojmě nemohla dělat v Budějovicích ani kuchařku. V jednom místním podniku ji zaměstnali na tři dny, ale ani ty knedle ji tam nenechali vařit, protože měli strach, aby neotrávila dělnickou třídu. (smích)

To dneska lidé těžko chápou.

To je právě na tom to smutné, že lidé zapomínají na tehdejší nespravedlnosti režimu a dál volí komunisty.

Kdy jste se začal blíže zajímat o babické události?

Já jsem pátral po těch hrůzách, co se tam odehrály, už od svých čtrnácti let. Tehdy jsem byl v hospodářském družstvu v Budějovicích na brigádě. Chodili jsme po polích a prováděli selekci brambor. Pohybovali jsme se v oblasti mezi Lesonicemi, Cidlinou, Babicemi a Lažany. A ocitli se tam právě v době, kdy se to všechno stalo. Jeli jsme do práce, ale za Jakubovem nás zastavili, dál nepustili a poslali domů, že ten den pracovat nebudeme. Co pak následovalo, ty soudy a oběti nevinných lidí, z nichž mnohé jsem dobře znal, tomu jsem nemohl uvěřit.

Dobře, to jste byl ještě mladík, ale co později, proč jste vlastně napsal s Luďkem Navarou Mlynáře od Babic?

V roce 1987 zemřel Alois Melkus, můj tchán, a ten nám vždy říkával: Děti, všechno, co víte, to bezpráví, co tady panuje, to musíte jednou, až to půjde, zveřejnit. A v roce 2007 po návratu domů z úspěšné operace mne hned první den ve snu tchán navštívil a řekl mi: Mirku, napiš to! Po probuzení jsem ráno sedl ke stolu a napsal rozsáhlý článek do novin. Chtěl jsem tak uctít tchánovu památku, uplynulo totiž přesně sto let od jeho narození. A článek skutečně onoho 3. července vyšel. Jenže jsem si už tehdy řekl, že zdaleka nesplňuje to, čím mne tchán pověřil, a začal jsem hledat někoho, kdo by mi pomohl se zpracováním mých vzpomínek. Měl jsem štěstí, kamarád mi dal telefonní číslo na Luďka Navaru, a já jsem ho na našem setkání seznámil se svými plány. Netrvalo ani pět vteřin a on řekl: Víte co, já do toho půjdu s vámi, uděláme knížku.

Vaše úsilí vyvrcholilo v roce 2008 vydáním úspěšné knihy Mlynáři od Babic, která se dočkala několika dotisků a sháňka je po ní i dnes.

Ano, naše téměř již desetiletá spolupráce, funguje dodnes velmi dobře. Udělali jsme spolu nejen Mlynáře, kteří vyšli nákladem osmi tisíc výtisků, ale i další knihy Příběhy třetího odboje, Volavčí sítě, Na útěku, a založili občanské sdružení Paměť. Jeho prostřednictvím se podařilo v Mikulově vytvořit památník obětem železné opony Brána ke svobodě. Spolu s Luďkem, který je o sedmadvacet let mladší než já, jsem absolvoval po celé republice 89 besed.

A přece budu blízko.Obraťme nyní pozornost k Janu Bulovi a Václavu Drbolovi, o nichž vám vychází opět s Luďkem Navarou kniha A přece budu blízko. Kdy jste se začal zajímat o jejich životy?

Víte, to má svou posloupnost. Knihou Mlynáři od Babic jsme chtěli přiblížit tragédii Melkusovy rodiny, postihy, které musela vytrpět. Tehdy jsme si s Luďkem řekli, že jsme se málo věnovali popraveným kněžím. Důležitým impulsem pro nás bylo i odeslání dokumentů o jejich životě do Vatikánu a zahájení beatifikačního procesu.

Jak se vám na knize pracovalo?

Musím říct, že práce to byla velmi náročná. Najít nové fotografie, získat co nejvíce informací od příbuzných a známých, čekaly nás cesty do Drbolova rodiště Staroviček, do Lukova, do Rokytnice. Mám za to, že naše nová kniha bude čtivá, že bude jak pro věřící, tak nevěřící. V jednotlivých kapitolách používáme citace z bible a navazujeme na to skutečnými příběhy.

Co říkáte na chystané otevření pamětní síně Jana Buly?

Když jsem do Lukova přijel a viděl, že se fara opravuje, byl jsem nadšen. A těm, co s tím začali, jsem řekl: Ideální by bylo vytvořit zde nejen pro nás, ale i pro budoucí generace něco, co by navždy připomínalo zdejšího rodáka a mučedníka Jana Bulu. Zkrátka mám z otevření pamětní síně obrovskou radost, a blahopřeji lukovským, zejména Pavlu Bartesovi, že se jim to podařilo. A tehdy jsem se také rozhodl, že vzdám hold oněm devíti vystěhovaným rodinám, které musely opustit svou rodnou vesnici.

To byl tedy základ výstavy o vyhnancích?!

Ano, máte pravdu. O těch vyhnancích z rodných gruntů se téměř nemluví. Nikdo se jim do dneška neomluvil. Někteří se vrátili, ale mnoho jich zůstalo na severu Čech, protože jejich statky byly zničeny. Devět rodin. Dohnalové, Máchalové, Cejpkové… Chtěl jsem to aspoň v této vesnici napravit. Tak vznikla myšlenka stálé výstavy Vyhnanci.

A to byla jistě také mravenčí práce.

Byl to náročný úkol. Někdy to bylo až nad lidské síly. Najezdil jsem mnoho kilometrů, studiu věnoval nespočet nocí. Musel jsem se prokousat rodovými posloupnostmi, mnohokrát jsem byl na severu Čech, pátral a hledal. Ale naštěstí nacházel. Byl jsem u Máchalů, Cejpkovy jsem našel ve Znojmě. Všichni byli vstřícní, přijímali mne s velkou radostí, se zadostiučiněním, že se někdo zajímá o jejich osudy. Tak si myslím, že ta výstava všechny ty vyhnance potěší.

Vraťme se ještě k nové knize. Jaký bude její rozsah?

Asi 240 stran, větší formát. Obsahem budou nejen životopisy Jana Buly a Václava Drboly, ale i část společná. Na fotce, kterou jsme našli ve Velkém Meziříčí, jsou oba kněží vedle sebe. Je patrně jediná. Trošku nás předběhl František Kolouch se svou knihou Oběť případu Babice o P. Bulovi, ale, jak jsem ji pročítal, je pojata zase trochu jinak než ta naše.

Je málo známou skutečností, že Jan Bula byl i skvělým malířem.

Jistě, a nejen to, on psal i docela vydařené básně. Ve Vranovské Vsi modeloval v tamní továrně keramiku.

Chtěl byste na závěr říci, proč to všechno děláte?

Chci upozornit nejen dnešní, zejména mladé lidi, ale i ty, co přijdou po nás, že ony hrozné události, které se odehrály kolem Babic, byly nedůstojné našeho národa a že by se nikdy neměly opakovat. Když se o těchto zločinech dozvědí, tak si myslím, že již nikdy nic podobného nedovolí. Často o tom všem přemýšlím a domnívám se, že to, co jsem pro tu věc udělal, bylo mé životní poslání. Tchán mně mnohé řekl, a já jsem z toho vyšel. Přál si, abych to napsal a já to udělal.

PAVEL KRYŠTOF NOVÁK