Stalo se mi to ten večer ještě jednou. To když Luboš Malina hrál sólo na saxofon v Telegraph Road. A pak už jsem jen zíral. Na pódium přišel čiperný sedmdesátník v klobouku Charlie McCoy a ždímal foukací harmoniku tak neuvěřitelně, že kdybych měl na hlavě stetson i já, smekl bych. Či spíš ho radostí vyhodil do vzduchu, a co já vím, možná i snědl. Legendární muzikant z Nashvillu má energie na rozdávání a hraje s tak nakažlivou chutí, že si ho publikum na první poslech zamiluje. Podobných vrcholů měly letošní Folkové prázdniny několik. Není to festival jedné hvězdy. Je to festival, na kterém jsou dobří všichni. Je to jakési okno, otevřené do nových obzorů. Okno, do kterého můžete nahlédnout, chcete-li. Můžete jím i projít, a dokonce se i vznášet ve vlnách tónů a harmonií v tuzemsku netušených.

Něco podobného se letos stalo mně. Dojal mne hned první koncert s houslistou Félixem Lajkó. Když pak den za dnem přicházely další a další hudební večery a na každém z nich se objevil někdo další osobitě svůj a úchvatný, až jsem se zdráhal uvěřit, že je tohle vůbec možné.

Nejdříve jsem si dny podle svých zážitků sám pro sebe pojmenovával: Den emocí, den radosti. Brzy jsem s tím ale přestal. Snad každý z večerů byl pro mne něčím radostný a emocí jsem z těch stovek písní procítil mnoho. Mými vrcholy jsou svižní britové Lau, kouzelník s hlasem Juan Pablo Villa, sběratel ruské lidové hudby Sergej Starostin, irský chlapík s otřískanou kytarou Glen Hansard. Pobavil mne i Tomáš Klus, potěšil Hradišťan. Bylo toho ještě víc a to jsem neslyšel úplně všechny, protože aspoň na jediný den jsem si potřeboval zhluboka vydechnout.

Říká se, že keltský harfeník, pokud chtěl obstát ve zkoušce, musel ovládnout tři druhy hudebního projevu; hudbu spánku, hudbu smutku a hudbu smíchu. Všechny tři polohy – některou víc a jinou méně – letošní Folkové prázdniny měly. Alespoň pro mne. Muž, kterému za tohle můžeme být vděčni se jmenuje Michal Schmidt a je dramaturgem náměšťského festivalu. Je to ten nenápadný pán v brýlích, který při koncertech postává někde v ústraní. Patří ale k těm nemnoha lidem, kteří vidí dál, než my ostatní. A o svůj rozmanitý hudební svět se s námi dělí.

Nuže, 26. ročník Folkových prázdnin končí. Sbohem Angelino, královský gong. Děkuji, že jsem u toho mohl být.