Šamajim letos oslaví deset let. Do jaké podoby vyrostl?

Šamajim se hlavně během těch deseti let několikrát proměnil. Když jsme jej s Dášou Juráňovou zakládaly, chtěly jsme, aby to nebyl jen festival, ale téměř týdenní způsob života. Taková exkurze, hluboký ponor do židovství. Bohužel se na čtyři roky festival dostal trochu jinam, došlo k jeho zkrácení a komercionalizaci. Od roku 2011 se snažíme vrátit Šamajimu původní tvář.

Čtěte také článek:Šamajim ukáže třebíčského Wintona

A jak moc se od prvních ročníků změnil?

Kromě zmíněného čtyřletého období se naopak snažíme nastavenou programovou skladbu dodržet. Osvědčily se odpolední přednášky, večerní koncerty a noční divadelní či filmová představení. Organizujeme speciální prohlídky židovského města i hřbitova. Úspěšnou novinkou jsou živé prohlídky Domu Seligmanna Bauera v podání členů DS Ampulka.

O čem byste řekla: Tohle se organizátorům opravdu povedlo. Tohle je věc, která je za těch deset let trvání festivalu opravdu výjimečná?

Máme v našem středisku, které zahrnuje infocentrum, Zadní synagogu a Dům Seligmanna Bauera vynikající kolektiv. Naše pracovnice a průvodkyně nejen že jsou stoprocentní profesionálky ve svém oboru, ony zároveň dávají do své práce i srdce. Jsem velmi pyšná na jejich vzdělávací a zároveň zábavné a hravé programy pro děti. Děvčata na ně vlastnoručně a velmi zručně vyrábějí pestré pomůcky, hračky i stylizované typické židovské předměty. Tyto jejich „dílničky" jsou obrovsky populární mezi našimi nejmenšími návštěvníky.

A je naopak nějaká osobnost, program, výstava, kterou jste na Šamajim chtěli v minulosti dostat, ale ještě se vám to nepodařilo?

Tady bude moje odpověď jednoznačná, i když smutná. Je to osobnost, která několikrát festival zaštítila, ale už nikdy nepřijede Arnošt Lustig. Když jsem jej poprvé zvala na Šamajim, napsala jsem mu do dopisu na radu jeho přítelkyně malířky Milotové, že jej zveme na pečené koleno. Moc jsem ale tehdy nevěřila, že by světoznámý spisovatel mohl moje pozvání vyslyšet. Pan Lustig ale přijel. Na festival, na koleno i na pečenou kachýnku, kterou mu s láskou připravil osobně pan Křivánek z restaurace Ráchel. Byl totiž nejen velký gurmán, ale především skvělý člověk, lidský, chápavý, moudrý… Osobní věnování, které mi napsal, uchovávám jako velký poklad. Nikdy nám nepřestane chybět.