Kniha Co vás v dějáku nenaučili vychází z vašeho podcastu Příběh, který se opravdu stal. Co rozhodlo o tom, že ho vydáte knižně?
Nejdřív s tím nápadem přišla Romana Přidalová, ředitelka mého nakladatelství Motto. Navrhla mi to už během křtu mé předchozí knihy, Majonézy k snídani. Musela jsem si to trochu nechat uležet v hlavě, aby mi ta výsledná forma dávala smysl, nechtěla jsem jen tak naplácat nějaké příběhy za sebou a honem z toho mít knihu.

V knize popisujete realitu a zajímavé události let 1948–1989. Narodila jste se v roce 1988, takže z té doby jste toho mnoho nezažila. Odkud jste čerpala informace?
Z knih, článků, rozhovorů s historiky, s pamětníky, dokumentů České televize, například o akcích Státní bezpečnosti (StB, československá politická policie a zpravodajská služba kontrolovaná komunisty – pozn. red.), využila jsem i jednu disertační práci. To období je vlastně velmi dobře zmapované a zpracované, jen člověk musí hledat. Větší práce pak byla uzavřít to do jednoho celku.

Spisovatel Martin Vopěnka
Spisovatel Martin Vopěnka: Někdo jako Václav Havel nám bolestně chybí

Překvapilo vás něco z toho, co jste se dozvěděla při rešerších?
Ty akce StB. Ačkoli jsem věděla, v čem spočívaly, mnohdy mě překvapilo, jak do detailu to bylo všechno vymyšlené. Jak to bylo úkladné, podlé a zvrácené. Třeba Akce Neptun, kdy estébáci fingovali, že ze dna šumavského jezera vytáhli nacistické dokumenty, které kompromitovaly tehdejší politické vůdce v Německu. Nebýt toho, že jeden z agentů pak emigroval na Západ a začal mluvit o své minulosti, přišlo by se na to možná až po dalších desítkách let.

Kniha je doplněná o rozhovory s pamětníky. Někomu komunismus ničil život, někomu vyhovoval. Který z osudů vás zaujal nejvíc?
Mě se asi nejvíc dotkl osud Jana Vítka, narodil se před válkou a mládí prožíval v 50. letech. Navíc s rodinou žili na Vysočině, kde se po válce porůznu schovávali Rusové, zažil ten obrovský nedostatek, přídělové lístky, pak šílenou měnovou reformu, kolektivizaci… Vlastně celý svůj život prožil v totalitě a pak po revoluci šel a stal se starostou své obce, kterou hodně zvelebil. Taky mě hodně dojalo vyprávění Marie Šimkové o tom, jak se její sestra vdala, manžel utekl do Stockholmu, pak se s ním dva roky neviděla a rozváděli se na dálku. Vlastně už se pak neviděli nikdy. Pro nás je to absolutně nepředstavitelné.

Doposud jste vydávala prózu, teď jste se vrhla na popularizaci dějin. Co je vám bližší?
Baví mě obojí, obojí má svá pro a proti, z legrace říkám, že u „dějáku“ byla výhoda, že jsem si ty příběhy nemusela vymýšlet. Ale zase to chce hodně mravenčí práce, aby člověk nenapsal nic, co není pravda. U beletrie můžu psát, co chci, ale zase celý ten svět musím vybudovat.

Spisovatel Štěpán Javůrek
Každý si svou laťku svědomí nastavuje sám, říká spisovatel Štěpán Javůrek

Bavil vás vlastně ve škole dějepis?
Bavil mě. Měli jsme na gymnáziu skvělého dějepisáře, ten mi teď knihu v rodných Českých Budějovicích i pokřtil a měl z ní velkou radost.

Kterou kapitolu dějin máte nejraději?
20. století. Událo se tolik změn, tak moc rychle. Neustále mě baví přicházet na ty šílené paradoxy, třeba že vynálezce prvního počítačového čipu se narodil v roce, kdy zanikla Osmanská říše. Je to absurdní, když si to člověk dá do určité perspektivy. A toho je 20. století plné. Nikdy v lidské historii se toho během 100 let tolik nezměnilo.

Už víte, o čem bude vaše další knížka?
Ano, už si to pomalu dávám dohromady, vlastně trochu spojím svá dvě oblíbená témata, bude to román odehrávající se v 50. letech.