Peter Lipa přivedl na scénu Národního domu svůj band a v příštích dvou hodinách dokázal posluchačům, proč se dlouhou řadu let bezpečně drží v popředí evropských jazzových žebříčků.

Nestárnoucí představitel slovenské jazzové školy, který se nikdy zcela neodloučil od svého milovaného blues, zazpíval starší i nové písně svého repertoáru a nevynechal ani ty nejoblíbenější s texty Milana Lasici. „Do čtyřiceti jsem zpíval jenom anglicky,“ připomíná. „Než mě Milan napsal první text v krásné slovenštině.“

Lipa zvládá rodný jazyk výtečně. Říká: „Lasicovy texty mají obsah, dávají smysl. A tak si myslím, že posluchač může lépe skladbě porozumět, když ví, o čem se v ní zpívá.“ Má naprostou pravdu. Jazz má sice angličtinu jaksi přisouzenu, ale slovenština se jí plně vyrovná.

O velikosti umění Petera Lipy i jeho muzikantů - v bandu mimochodem hraje také jeho syn stejného jména - svědčí sympatická skromnost a pokora, s jakou přistupují ke svým příznivcům. Žádná planá gesta, na jevišti odvádějí kvalitní práci, která je jim evidentně stále nejbližším koníčkem. Peter Lipa bezprostředně po koncertě ještě zjišťuje, jak byli spokojeni diváci a pochvaluje si, jak dobrá byla v Třebíči atmosféra. „Moc děkujeme, že jsme tady mohli vystupovat,“ dodává bez skrupulí.

Diváci ale svůj názor vyjádřili už nedlouho předtím, když Petera Lipu dlouho, předlouho nenechali odejít ze scény. Slovenský jazzman tak v Třebíči zanechal stopu něčeho neopakovatelného, co však zdejší příznivci jazzu opět rádi uslyší.

František Jůza