Rodačka z Třebíče a někdejší šéfka činohry Slezského divadla v Opavě má na svém literárním kontě mimo jiné nominaci na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní dramatický text za hru Už umři, mami! Je autorkou diskutované hry Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude, kterou ztvárnilo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. V třebíčské knihovně v pátek četla ze své tvorby a setkala se s lidmi zapojenými do dalšího ze svých literárních projektů Guerilla Poetring, čili básnění v ulicích.

Jste velkou propagátorkou poezie, vymýšlíte mnoho tvůrčích projektů a jak je vidět, mají ohlas. Máte z toho radost?

Mám. Dnešek byl výjimečný i v tom, že jsem se naživo seznámila s několika guerillovými básnířkami, které jsem znala díky facebooku. Jsem ráda, že lidé přijdou a mají prostor číst ze své tvorby. To se tak často nestává.

Jak si vysvětlujete takový zájem o poezii? Vždyť podle kritérií tržně ekonomické společnosti je básnění nelukrativní a takřka zbytečná činnost?

Myslím, že je to ve formě. Básníci, kteří vyrazí do ulic, se můžou k něčemu vyjádřit, i k nějakému společenskému problému. Anebo můžou jednoduše udělat radost náhodnému kolemjdoucímu. Těžko se vysvětluje, co to přináší, ale když si to člověk vyzkouší, někde oblepí básničkami náměstí a pak čeká, kdo si je přečte, to přináší velkou radost. Setkávám se i s tím, že renomovaní básníci tímto opovrhují, že může každý něco napsat. Ale myslím, že právě tohle vzbuzuje zájem o poezii.

Narazila jste díky Guerilla Poetring na nové talenty, na pozoruhodné básně?

Ano. Dozvídám se o nových básnících, kteří tvoří a jsou zajímaví. A pak je tu ještě další rozměr, malé příběhy básní, kdy se skrz básně seznámili dva básníci, muž a žena a probíhá mezi nimi romantický příběh.

Zmínila jste, že jednou z možností básnění v ulicích je vyjadřování se ke společenským problémům. K nim se vyjadřujete i vy ve své hře Pohřbívání. Chystáte nějakou další kritickou hru? Lidé teď hodně kritizují například chování prezidenta.

V Pohřbívání jsem na příkladu malého oblastního divadla chtěla zachytit, kam to vede, když se začne zneužívat moc. Je to obecnější problém, vypořádáváme se s ním stále a dlouhodobě. Vím, že řada divadel si dělá legraci z prezidenta, je to velmi jednoduchý terč. Pro mě je to moc prvoplánové, jednoduché. Satira je určitě přitažlivá a navštěvovaná, ale není to moje cesta. Já bych chtěla, aby mé hry byly univerzálnější, aby přežily déle, než se vymění prezident. Navíc si nemyslím, že umělec je svědomím národa. Každý z nás má své svědomí a může se vyjadřovat. Nemyslím, že by umělci byli něčím víc nežli dělník v továrně, že by měli větší hlas a že ten jejich hlas by měl být víc slyšet.

Na čem nyní pracujete?

Mám rozepsaný román, už dlouho a průběžně na něm pracuji. A chtěla bych napsat hru, která se bude věnovat židovskému tématu. Chci si představit situaci, kdy zůstal poslední žijící svědek holocaustu a co tato situace způsobí. Protože my se jednou do té pozice dostaneme. Zajímá mne i manipulace s historií, s fakty.

To je těžké téma.

Je. Ale to, co se kolem nás děje, je alarmující. Měli bychom se umět bránit, bezhlavě nepřebírat, co nám předkládají média, uvažovat a hledat pravdu. I když kdo ví, kde pravda je. Hra bude napsána v tomto duchu.

Jak vnímáte média?

Dnes je těžké mezi mediálními obsahy vybrat pravdu. Vše je zkresleno. Které z médií chce ještě psát, co je pravdivé? Ověřovat informace a pátrat po nich? Často nevíme, co se v zemích, kde jsou vojenské konflikty, děje. Dostávají se k nám manipulované informace a je těžké říct, co je a co není pravda. Jak říkal Umberto Eco, záleží jen na nás, jakými obsahy média naplníme. Teď se prokazuje, že je nenaplňujeme dobrými obsahy, že nám média spíše škodí, než slouží.

V rozhovoru před dvěma lety jste prohlásila, že sny se vám začínají plnit. Platí to stále?

Platí. Od doby, kdy jsem odešla z divadla, protože divadlo by nadále bylo pouhé zaměstnání, od té doby tvořím, co chci. A nebojím se, co bude. Když člověk v sobě překoná strach a dělá, co ho baví, dá tomu maximální energii, pak si myslím, že nemůže být nešťastný.