Co je důvod vaší návštěvy po tak dlouhé době?

Obnova občanského průkazu (smích), platnost mně vyprší koncem měsíce a kvůli covidu jsem se sem nemohl dostat dřív. Ale taky jsem konečně chtěl vidět syna a vnuky. Samozřejmě jsme to ale propojili s Alfonsem a prací kolem jeho díla.

Na čem tedy v Muchově nadaci aktuálně pracujete?

Například na Muchově stezce, která povede z Ivančic do Krumlova, Hrušovan nad Jevišovkou i Kyjova. Tam všude působil. Má o ni zájem i Jihomoravský kraj. Otevřít bychom ji chtěli na začátku září. Přijede francouzský, britský a možná i japonský velvyslanec. Alfons Mucha je jedna z kulturních vizitek České republiky.

Byl jste se podívat v Moravském Krumlově?

Samozřejmě, starosta Tomáš Třetina mě provedl tou částí zámku kde je hotová rekonstrukce, včetně technického zázemí galerie. Musím říct, že jsem koukal. To je absolutní špička. Galerie splňuje všechny podmínky evropského formátu. Udělali tam velký kus práce. Jsem šťastný, že dílo je zpátky.

Kdo je John Mucha:

Bývalý britský bankéř je vnuk malíře Alfonse Muchy a syn spisovatele Jiřího Muchy.

Je kurátorem výstav a zakladatel Muchovy nadace, která se stará o největší sbírku děl autora.

Celým jménem John Omond Mucha se narodil 20. května 1948 v Londýně. S rodiči se vrátil do rodinné vily v Praze, kterou jim za dva roky komunisté zkonfiskovali. Dostali byt na Hradčanech.

V 18 letech se John Mucha přestěhoval zpět do Anglie.

Byl jste také na návštěvě v Miroslavi, kde na zámku vystavuje unikátní puzzle spolek Mirosa.

Viděl jsem to v tisku, myslel jsem, že je to jen jedna věc. Ale ono je tam dvacet velkolepých puzzlí epopeje. Jen jsem zíral. Je to asi 163 tisíc kusů dílků a desítky, snad stovky dobrovolníků to prý skládaly půl roku. Byl jsem překvapený, jak krásné místo to je. A ti lidé byli fantastičtí, zapálení do celého projektu.

Podporujete i vznik Muchova muzea v Ivančicích.

Ano, nejen charitativním prodejem kolekcí pohlednic. Mám v plánu i propojení Česka a Slovenska, protože dědeček jezdil do Piešťan, a třeba ještě Španělska. Když totiž spojíte tři země, otevře to dveře k fondům Unesco.

Co by podle vás epopej nejvíc potřebovala?

Díky současnému vedení Prahy a tamní galerie bych řekl, že je vše na dobré cestě. Nikdy jsem soudní spor s Prahou nehledal, vždycky jsem se snažil dojít k dohodě. A říkal jsem Praze, že má jedinečnou možnost udělat něco jako Van Gogh Museum v Amsterdamu. Jádrem by byla Slovanská epopej a my bychom přidali sbírku Alfonse Muchy, která je bezesporu největší na světě. Včetně kreseb a studií, od dětství až po zralou tvorbu. Ne jen dvacet pláten a tečka, ale jak to všechno vzniklo.

Když před více než deseti lety Praha rozhodla, že epopej odveze, tvrdě jsem podporoval Moravský Krumlov, i po právní stránce.

Už tehdy byl totiž jasný úmysl, nechat epopej cestovat po světě. Jisté kruhy žvaní, když tvrdí, že dědeček si to tak představoval. To je absolutní nesmysl. Pak také plátna odcestovala do Japonska. Pak měla letět do Číny na tři nebo čtyři místa, pak do Ameriky, pak možná do Koreje. Do Prahy by se vrátila totálně zdevastovaná epopej, protože zvlášť temperovou techniku malby, rolování značně poškozuje. Poté by to už bylo dílo víc restaurátorů, než Alfonse Muchy.

Co by na to řekl Váš otec Jiří, že je epopej zpátky v Krumlově

Ten by byl absolutně pro. A myslím, že by byl překvapený i tím, co jsem pro dílo udělal za posledních třicet let, protože myslím, že on si to tak nepředstavoval.

Slučuje se vaše původní profese bankéře s uměním? Mohou se vzájemně třeba i doplňovat?

Ekonomika a umění jsou v jistém slova smyslu propojené, protože umění potřebuje podporu. Bez ní nemůže existovat. Vyrůstal jsem na Hradčanech, obklopen uměním, jako kluk jsem dělal i balet. Když můj otec zemřel, byl jsem v té době jedním ze zakladatelů pobočky německé banky v Hanoveru. Vedení podniku jsem vysvětlil, že epopej je jednou ze základních hodnot České republiky. Dali mi čas na práci s dědictvím. Po asi třech letech jsem z banky odešel, protože jsem neměl dobrý pocit z toho, že potřebuji být současně na dvou místech.

Zdědil jste nějaké umělecké vlohy po slavném dědovi?

Zajímá mě fotografie, černobílá, fotím samotu, tak trochu Kafkovsky. Myslím, ale, že je velmi vzácné dědit něco po předcích. Naopak to může být břímě. O mém otci spisovateli často říkali: „nojo, syn Alfonse,“ a to byl v totálně jiném oboru. Jméno pro otce nebyla výhoda, ale handicap. Kdybych nebyl srab, možná jsem dělal dnes fotografii. Ale nechtěl jsem používat přitom to jméno Mucha.

Muchovu tvorbu obdivují všechny generace od Japonska po Ameriku, čím to podle vás je?

V dnešní době je bordel, potácíme se jak plachetnice v bouři. A pak je výstava Muchy, tak tam jdete a je to jako když tu plachetnici zakotvíte v zálivu, kde si můžete oddechnout. Kritici se mi budou chechtat, že jsem blbej, ale to je ten Muchův vliv. Slovanská epopej, to nejsou jen Slované. Mucha používá symboliku obrazů, která je zakončením jeho životní filosofie, Po epopeji chtěl totiž udělat gigantický triptych. Jediné, co existuje, jsou tři malé studie, které jsou kulturní památka České republiky: Věk lásky, Věk rozumu a Věk moudrosti. To oslovuje celý svět.

Vybavujete si vzpomínky svého otce na dědečka, máte nějakou autentický předmět, který používal?

Oni sami měli víc prý vztah jako děd a vnuk, protože ten věkový rozdíl byl velký. Ale ano, na Hradčanech máme Alfonsovo harmonium. To koupil jako první věc, když se mu začali hrnout zakázky po vytvoření plakátu pro Sarah Bernard. Každý, kdo přijde si rád sáhne na klávesy, jichž se děda dotýkal.

Vaše nevlastní sestra Jarmila Mucha Plocková by ráda viděla epopej na Zbraslavi, souhlasíte s tím?

Ještě zhruba před deseti lety jasně říkala, „nikdy do Prahy, epopej musí zůstat v Krumlově.“ Nyní říká pravý opak. Co to změnilo, nevím. V podstatě se neshodneme a nekomunikujeme.