Na jeho vánoční koncerty chodí plný dům. A právě přízeň publika těší Ladislava Šabackého, sbormistra, a i přes dvaasedmdesát let stále aktivního člověka, nejvíce.

Na váš poslední vánoční koncert byl chrám svaté Markéty v Jaroměřicích zaplněn tak, že lidé stáli skoro až v hlavních dveřích. Bývá to tak běžné?

Ty vánoční koncerty už se staly tradicí, takže můžu s potěšením říct, že bývají navštěvovány hojně. Skromně mohu říct, že na nás lidé chodí, a to ve velkém počtu. Jsme za to moc rádi. Kvůli nim to všechno děláme.

Právě vánoční koncert míváte jeden, nebo je jich v závěru roku víc?

Teď už pouze jeden, ale dřív jich bývalo víc. Bohužel to je minulost, dnes bychom s tím měli komplikace. Protože třeba náš varhaník slouží u rychlé záchranné služby ve Znojmě a my musíme přizpůsobit termíny koncertů tomu, kdy zrovna nemá službu. V praxi to vypadá tak, že nemůžeme nic nikomu slíbit bez toho, abychom věděli, jak je na tom s pracovním vytížením náš varhaník. Ale netýká se to pouze jeho. Lidé zaměstnaní nemají příliš volného času. Platí to obecně.

Ale na vánočním koncertu vás bylo hodně. Ti všichni, kteří hráli a zpívali, jsou součástí sboru?

Zpěváci ano a hráči byli dvě ženy z Brna, dva houslisté ze Znojma a potom z Třebíče. Varhaník náš, to je ten, co slouží u záchranky ve Znojmě. Můžu říct, že sehnat celý sbor, aby fungoval, není jednoduché. Jsou to v mnohých případech naši známí, kteří nám vypomáhají, jak jen mohou. Proto taky není možné dělat nějaké velké zkoušky předem. Tak tak jsme stihli to základní. Ve výsledku tam byly chyby, které nás mrzí, ale lidé, jak jsem s nimi měl možnost mluvit, odcházeli spokojeni.

Zmínil jste vašeho varhaníka, který je záchranářem. Koho dalšího máte ve sboru?

Jsou to různá povolání. Je tady řada důchodců, ale jsou tady dělnické profese, je u nás i lékař.

Vraťme se ještě k vánočnímu koncertu. Je to pro vás to nej?

Ano, je to vlastně výsledek celoroční práce a o to víc jsme rádi, když se to lidem líbí. Bereme to jako pozvánku pro ně na naše další koncerty.

Můžete některé zmínit?

My jsme chrámový sbor, takže prioritou je sloužit potřebám místní farnosti a být připraveni na největší křesťanské svátky. To znamená na Velikonoce, svátečnější mše svaté, Památku zesnulých a další. V repertoáru ale máme i lidové písně, takže jsme v minulosti i dost vyjížděli do zahraničí a hned od roku 1989 jsme začali spolupracovat s Vídeňským vokálním sborem, díky čemuž jsme pak nejčastěji vyjížděli právě tam. A byli jsme zváni i na různé mezinárodní festivaly.

A samé úspěchy?

To se tak nedá říct. Spíš bych řekl, že členy sboru to motivovalo. Když už se vyjíždí do zahraničí, tak se víc trénuje a výkon celého sboru i jednotlivců jde nahoru.

Jak jste na tom vůbec se členy? Mám na mysli, jestli je zájem lidí vstupovat do chrámového sboru.

Zájem je. Potvrdilo se nám to třeba u sopranistek. Starší členky sboru skončily a nahradily je mladé zpěvačky, takže můžeme zpívat i náročnější věci. Slyšet jsme to mohli u vánočního koncertu a skladeb od Jakuba Jana Ryby. Tam jsou vysoké polohy a zvládli jsme to. Na druhou stranu mohlo by to být lepší, bohužel polovina sboru měla problémy s hlasivkami, jak to tak někdy v zimě bývá, takže náš hlasový rozsah, dovolím si tvrdit, by mohl být bez nemoci ještě výraznější.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě vy?

Otec byl muzikant, takže už v mládí. Působil jsem jako učitel hudební výchovy na základní škole i tady v Jaroměřicích. I když na koncertech diriguji, tak jsem nic takového nestudoval. Dá se říct, že jsme všichni amatéři a zároveň nadšenci.

Dirigování může být z pohledu laika vnímáno jako nevděčná funkce. Stojíte zády k publiku, ale zároveň máte asi velkou zodpovědnost.

Máte pravdu. Je ve mně napětí, jak to všechno dopadne, abych nezapomněl ukázat nějaký nástup a tak dále.

Vy sám hrajete na nějaké nástroje?

Nejsem špičkový hráč. Kdysi jsem hrál na housle a amatérsky umím na klavír.

Jak dlouho vedete sbor?

Teď od prvního ledna jsem vstoupil do 25. roku, takže čtvrt století. Dřív vedl sbor Alois Kunst, který se do jeho historie nesmazatelně zapsal. Měl tvůrčí schopnosti, čili je autorem řady úprav a skladeb, a když nečekaně zemřel, tak jsem byl požádán, abych sbor převzal.

A to už jste ve sboru působil?

Ano. S ženou jsme v něm zpívali. Věnovali jsme se tomu dlouho. Působili jsme i v Jihlavském sboru, ve Sboru třebíčských učitelů a dalších uskupeních.

To už je bohužel minulost. Obraťme se na druhou stranu. Jaká je budoucnost vašeho sboru?

Plán koncertů na další rok budeme teprve t. Kromě toho, jak budou členové sboru moci, bude záležet i na tom, kolik budeme mít prostředků na případné výjezdy. V minulosti jsme se zúčastňovali a byli jsme spoluorganizátory Mucicy Sacra bez hranic, v posledních letech se to uložilo, neříkám že to skončilo, uvidíme, jestli se to podaří obnovit.

Zmínil jste se o mladých sopranistkách. Takže dlouhodobá budoucnost sboru je podle vás zajištěna?

Myslím si, že ano. Bylo by dobré, kdyby přibylo ještě víc mužů. Mě nejvíc potěší, když některý z členů přijde a řekne, a říkají to nejvíc ženy, že by byly ochotné jezdit každý den za zkoušku. To mě nejvíc zahřeje u srdce.

Stojíme na prahu nového roku. Co byste popřál lidem nebo co vy osobně si přejete?

Aby v novinách a na dalších místech četli samé optimistické články, protože žijeme v neklidné době, a aby podporovali kulturní činnost, aby se jí zúčastňovali, protože to prostředí dokáže lidi kultivovat. Víte, tady v Jaroměřicích máme obrovský hendikep. Hrotovice jsou oproti nám poloviční, ale mají báječnou základní uměleckou školu. To nám obrovsky chybí. Pro nás by to byla obrovská pomoc.

Dokážete místo toho spolupracovat třeba s nedalekými Moravskými Budějovicemi?

Ano, to se daří. Ale mít vlastní uměleckou školu by byla obrovská výhoda. Byli by tam učitelé, kteří by ve městě bydleli, a samozřejmě nová nastupující generace muzikantů.

Do jaké míry je reálné, že by v Jaroměřicích taková škola vznikla?

Bohužel se promrhalo období, kdy to ještě reálné bylo. Nevím, ve kterém to bylo roce, ale kdysi vláda dala zákaz takovémuto rozšiřování. Kdo to do té doby nestihl, tak má smůlu. Ale snaha radnice, aby se výuka obnovila, tady je. Jsme malé městečko, přesto tady hudební tradice dlouho žila. Vždyť v padesátých letech tady byl symfonický orchestr, naopak dnes ve městě není jediný houslista.

Vlastně i historie vašeho sboru sahá až někam do 19. století.

Je to 120 let, co byla založena Jednota sv. Josefa a současně s ní i chrámový sbor. Tu tradici se daří uchovávat i díky chrámu sv. Markéty, který tady máme. Má jistý genius loci, a i díky tomu jsme tady měli opravdu významné umělce. Díky jednomu známému, který působí v Londýně, se k nám dostávali muzikanti z USA a Anglie a pamatuji si, že se jim u nás moc líbilo. Spali v hotelu a místní lidé jim napekli buchty a cukroví a hostili je. Oni pak chodili a na papírku měli napsáno „nejlepší jídlo v mém životě". Teď už je to všechno složitější a je taky škoda, že jsme dál od Prahy.

Co je sem hlavně lákalo?

Hlavně krásný barokní chrám a zámek. Moc se jim tady líbilo, a dokonce nás pak jeden sbor pozval na festival do San Marina. Hned jsme ale věděli, že je to nad naše finanční možnosti. Dirigent toho sboru ale pak, když jsme seděli na hotelu, řekl, že se jim u nás moc líbí, vytáhl šek, vypsal ho a my jsme díky tomu mohli vyjet. Je to už možná deset let.

Daří se vám i teď zvát osobnosti světové hudby?

To není problém. Před rokem 1989 byly v rozpočtu sboru peníze, ale těžko jsme sem někoho dostal, teď je situace opačná. Celoživotní přítel můj a dalších lidí ve sboru Václav Žilka, otec herečky Veroniky Žilkové, sem vozil ty největší špičky národního divadla. Eduard Haken, významný český pěvec, tady měl svůj poslední koncert v životě mimo Prahu. Byly tady i další osobnosti. Vzpomínky jsou to skutečně krásné.