Malý kurs vyřezávání z borové kůry tam povede řezbář Luboš Mansfeld z Okříšek. A jak je pro jeho akce typické, představí a předvede i své hudební nástroje, které sám vyrábí. Z čeho jiného, než ze dřeva.

Vidím, že kolem sebe doma máte hodně hudebních nástrojů. Které z nich sám vyrábíte?

Píšťalky, takzvané koncovky z černého bezu, štěrbinové bubny, brkačky, zkoušel jsem i didgeridoo a fujaru, ale ta mi nehraje tak, jak bych si představoval. Právě dělám housle z javorového dřeva. Ale vyřezávám například i misky, lžíce a jídelní nádobí z hlohu, ze šeříku, ze dřev, která nejsou úplně běžná.

Některé z vašich nástrojů jsou české, jiné mají původ v cizích zemích. Co mají společného?

Ve většině případů jsou to etnické nástroje. Upřednostňuji hlavně jednoduchost. To znamená jednoduchý zvuk; já jim dokonce říkám zvukové nástroje. Jsou lehké na ovládání i na hraní. Může si na ně zahrát každý. Paradoxní vlastně je, že já sám hrát na nic neumím. Ale když jsem svou píšťalu vzal poprvé do ruky, hned mi to šlo.

Kde berete inspiraci pro výrobu svých zvukových nástrojů?

Hlavně v knihách. Sháním je po antikvariátech, jezdím do Prahy do knihovny Orientálního ústavu. Od jiných výrobců si obkresluji věci, které mne zaujmou. Něco se dá nalézt i v muzeích a na internetu.

Který z nástrojů máte nejradši?

Mám rád smyčcové nástroje. Líbí se mi jejich zvuk, čím hlubší, tím lepší. V podstatě se mi líbí všechny nástroje, nemůžu žádný upřednostnit. A úchvatné je společné bubnování. Když jsme sehraní, můžeme bubnovat hodinu v kuse.

Kdyby chtěl někdo vaše nástroje vidět a osahat si je, kde má příležitost?

Na Chaloupkách, kde je teď předvádím týdenním kurzům. Dělám dětem přednášky a vyřezávám s nimi. Mohou si nástroje osahat, vyzkoušet, a pak společně hrajeme. Občas z toho vyjdou zajímavé věci, děti to hodně baví. I mně se to líbí.

Nejste vyučený řezbář, dostal jste se k tomuto řemeslu později. Co vás na něm tak přitahovalo?

Nevím, jak to přišlo. Někdy po vojně jsem si najednou řekl, že si něco vyřežu z lipového prkna. Už ani nevím, jestli jsem měl nejdřív prkno a pak mne to napadlo, nebo naopak. Půjčil jsem si knížku o řezbářství, nastudoval teorii a pak jsem začal shánět nástroje. Vydlabal jsem kostel, pak sošky a přívěsky. Později jsem zkusil štípané holubičky, s nimi jsem měl úspěch. To mi dodalo další sebevědomí a tak se všechno vyvíjelo dál. Já se ale za řezbáře moc nepovažuji. Nevím, jak bych to, co dělám, nazval. Lidi mi ale tak říkají.

Laici znají jen tvrdé a měkké dřevo. Vnímáte to jinak? Se kterým dřevem rád pracujete?

Nemůžu říct, že by bylo dřevo, se kterým pracuji nejraději. Každé dřevo má své vlastnosti, které se dají využít. Dub obsahuje třísloviny a misku bych si z něj nikdy neudělal, ale je výborný do vlhka, velmi dlouho vydrží. Líbí se mi dekorativní dřeva, které mají tmavé jádro, ale na druhou stranu mě velice zajímá využití dřeva, jak ho využívali naši předkové. Věděli, že násada na vidle je dobrá z vrby, protože je lehká a nepálí v ruce. Kameníci si dělali násady na kladívka z akátu, který pohlcoval vibrace. Dřeváky se dělaly z topolového dřeva, protože bylo lehké a snadno se opracovávalo. Každé dřevo má svoje vlastnosti, které se dají využít na něco jiného. To se mi na tom nejvíc líbí.

Zná tyhle staré moudrosti ještě někdo?

Málokdo. Není už moc lidí, kteří by dneska tyto věci ovládali.

Další článek k tématu si přečtěte zde.