Karel Gott byl tehdy pozvaný do Varšavy, aby zazpíval na večírku, kam ho pozvali polští zákazníci společnosti, v níž Annin manžel působil ve vrcholném managementu. „Letěli jsme s Gottem z Prahy menším letadlem pro asi dvacet pasažérů. Přišli jsme na letiště a očekávali, že s mistrem někdo přijde jako servis či doprovod. Byl ale sám, táhl si veliký kufr. Na palubě letadla se choval naprosto přirozeně, uvolněně. Byl to milý, příjemný člověk, řadový cestující,“ vzpomíná Šeneklová.

Mezi řečí se při letu zmínila, že se jí líbí Gottova písnička Stokrát chválím čas. „Když pak byl varšavský večírek, Karel Gott řekl, že teď na přání zazpívá. Přišel ke mně a tu píseň mi zazpíval, což byl pro mě neskutečný zážitek. Vnímal, co mu lidé říkají,“ je i po letech při vzpomínce dojatá.

Úplně všem se podepisoval, nikoho neodmítl. „Povídal, že rád poznává stará města, takže se šel večer sám projít starou Varšavou. Opravdu mě překvapilo, že nepotřeboval doprovod. Normálně s námi seděl u stolu, povídal si. V té době už měl vztah s Ivanou, bavil se o ní. Obyčejný, normální, úžasný. Jediné, z čeho měl trochu panický strach, byla klimatizace. Kvůli hlasu,“ vybavuje si i po čase paní Anna. Oceňuje, že si Karel Gott na nic si nehrál. „Hezké chování k okolí nebyla póza. On takový byl. Slušný a pokorný,“ dodává.