„Moji rodiče byli vášniví čtenáři. Doma jsme měli knihovnu, takže jsem si mohla vybrat, co jsem chtěla. K Vánocům, narozeninám nebo svátkům jsme dostávali většinou knihy," vzpomínala Čtenářka roku. Když jí nestačily knížky z domu, chodila do knihovny, kterou měla ve škole. „Knížky tam půjčoval náš pan řídící. Vybíral pro nás takové, které se k nám hodily. Když jsem chodila do měšťanky, tak nám půjčovala knihy naše paní učitelka ze své knihovny," popsala.

Četba knih byla tehdy častým trávením volného času. „Před pětadevadesáti lety byl rozhlas teprve v začátcích a o televizi jsme si mohli nechat leda zdát," vysvětlila Helena Dejmková.

K lásce k literatuře ji vedly profesorky češtinářky i na Učitelském ústavu, který studovala za války. Po ní se vrátila zpátky do pohraničí, které musela po roce 1938 opustit. Učit začala na škole, kam sama v dětství chodila. „Nebylo to jednoduché. Neměli jsme ani učebnice, ani pomůcky. Knížky jsme si půjčovali mezi sebou," vyprávěla.

Později se do Tanvaldu začalo stěhovat díky velkému bavlnářskému podniku hodně lidí. Továrna totiž kromě práce nabízela také byty. A Helena Dejmková se s dalšími lidmi rozhodla, že je potřeba založit knihovnu. „První knihy jsme získávali z darů. A jak se knihovna rozrůstala, chodili jsme vypomáhat s půjčováním. Tenkrát nebylo zvykem, že by si čtenáři knížky vybírali sami. Přinesli si lísteček s knihami, o které měli zájem a my jsme jim je vyhledávali. Často lidé přicházeli a vůbec nevěděli, co chtějí. A tak jsme jim radili a nabízeli knihy," popsala.

A knihy ji provázely i nadále, když se dalšími kolegy pomáhala zakládat divadlo, psala pro něj scénáře. A k tomu potřebovala rovněž spoustu knih. „Neumím si vůbec představit život bez knížky. Věřte, že přes všechny vědecké vynálezy mi zůstává knížka přítelem nejvěrnějším," dodala.