VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Knihařem jsem se stal náhodou

Třebíč - Vladimír Werl je pojmem ve svém oboru. Pochází z Třebíče, ve které žije skoro sedmdesát let.

26.5.2008
SDÍLEJ:

Vladimír WerlFoto: DENÍK/ Michaela Hasíková

Jen opravdový znalci vědí, jaké poklady se skrývají v jeho malé dílničce. Je Mistrem umělecké knižní vazby, na svém kontě má samostatné výstavy a nespočet čestných uznání a cen. Dovolil nám nahlédnout do svého království.

Jak jste se stal knihařem ?

To byla vlastně náhoda. Po skončení osmé třídy základní školy jsem se chtěl stát profesionálním fotografem. Podal jsem si přihlášku, ale nepřijali mě. Tenkrát brali pouze jednoho adepta. Řekli mi, že za rok budou opět přijímat studenty, ať to tedy zkusím. Pokračoval jsem devátou třídou, ale na fotografa mě nevzali ani za rok.

Co potom následovalo?

Ztratil jsem celý rok a skončil na pracovním úřadě. I v padesátých letech existovaly pracovní úřady a tam mi jeden ze zaměstnanců nabídl, zda se nechci stát knihařem. A tak jsem se začal učit knihařem.

Zdědil jste toto řemeslo po někom ze svých předků?

Ne, můj tatínek byl holič a kadeřník a vlastně i vlásenkář. Faktem je, že byl velice manuálně šikovný, rád vyřezával. Zručnost jsem zdědil zřejmě po něm. Knihařem v rodině jsem první.

Ovlivnila nemoc vaše rozhodování?

V deseti letech mi byla diagnostikována cukrovka, což byla tenkrát celkem neobvyklá nemoc, u dětí ojedinělá. Začal jsem si píchat třikrát denně inzulín, ale že by mě to nějak ovlivnilo, to rozhodně ne. Knihy jsem měl vždycky rád. Pokud mi zbyly nějaké peníze, koupil jsem si knihu. Dokonce mě vzali při odvodu i na vojnu. Zeptal jsem se zdravotní sestry, jestli se nespletli. Podívala se na mne, a protože jsme se znali, chytla se za hlavu a dostal jsem modrou knížku.

Kde byla tehdy knihařská škola?

Do školy jsem chodil v Novém Jičíně a učil jsem se pro tehdejší Komunální služby. I když, učil. V podstatě všechno, co jsem se naučil, byly jen základy. Opravdový mistr nikdy neprozradí své tajemství, své fígle. To, co dnes umím, jsem se naučil sám, z knih. Přivedl mě k tomu vlastně mistr ve škole. Vzal nás tehdy na dvě exkurze. Jedna byla do fabriky, kde všechno dělaly stroje a ruka dělníka se konečného výrobku vůbec nedotkla. Druhá, pro mě zajímavější, byla do dílny uměleckého knihaře. Dělal všechno ručně. Všem se nám to tehdy strašně líbilo a slíbili jsme si, že to budeme dělat stejně. Po prvních výplatách se plány většiny z nás rozplynuly. Jeden mistr mi na otázku, jak se dělá tahle vazba, odpověděl: čuchej. A já se už tenkrát chytil drápkem a tak jsem čuchal.

Jaké byly vaše začátky?

No nebyly slavné. Nastoupil jsem jako knihař do Komunálních služeb. Dostával jsem 150 korun měsíčně. Což na tu dobu byla podprůměrná mzda. Nemohl jsem se uživit a tak jsem odešel k Československé poště. Tam se sice plat několikanásobně zvětšil, ale nesnášel jsem noční směny.

Takže jste vázání knih opustil ?

Jen zdánlivě. Chtěl jsem se oženit, koupil jsem si rodinný domek Pod Strážnou horou v Třebíči. Bydlel jsem s manželkou v Kněžicích a domek jsem postupně opravoval. Po rekonstrukci mi na dvorku vznikla plechová dílnička o velikosti dvakrát tři a půl metru, ve které bylo v zimě až nesnesitelné chladno. Tam jsem si s knihami vyhrál podle sebe a zkoušel.

To byly počátky umělecké vazby?

Ano, dá se to tak říct. Zkoušel jsem různé postupy a materiály a hlavně vázal. Vázal jsem knihy, které jsem měl rád, pro sebe a pro radost. Musel jsem si sehnat odbornou literaturu a učit se sám. Dokonce jsem trávil svou řádnou dovolenou jako stážista u tehdejších špiček v oboru, abych čuchal. Pak přišla další nabídka. Opět z Komunálních služeb, tentokrát jsem začal pracovat jako vedoucí knihařské provozovny. Vázali jsme tenkrát kroniky, sbírky zákonů, matriky, knihy narození i úmrtí. Měl jsem pod sebou i sedmnáct zaměstnanců, většinou ženy. Tehdy se nesmělo mít doma stroje a pracovat, jak se říká, na sebe. Byla jiná doba. Nikdo tehdy nepředpokládal, že se najde nadšenec, který si bude doma vázat knihy pro radost.

Kdy vlastně došlo k tomu, že jste se stal mistrem svého oboru?

To bylo v roce 1977, když jsem obdržel od ministerstva kultury osvědčení Pracovník umělecké řemeslné práce, o něž jsem si zažádal. Měl jsem už několik opravdu hezkých kousků. Mistrem knihařem jsem se stal až v roce 1985, kdy jsem odborné komisi kromě ukázky svých prací musel doložit postup, jak jsem všechny knihy dělal a vysvětlit technologii výroby.

Jste členem sdružení uměleckých knihařů. Máte na svém kontě nepřeberné množství ať samostatných, nebo společných výstav. Nemáte strach, že informatika a moderní technika odsunou knihu na druhou kolej?

Nemyslím si, že knihy zmizí ze světa. Je pravdou, že všude přítomný internet knihy potlačuje, ale ten, kdo rád čte, si čas pro knihu najde. Jen nevím, jak to bude s uměleckou vazbou. Z mých bývalých učňů zůstali v oboru už jen dva. Nevím, jak to s nimi ale dopadne, zakázek už je poskromnu.

Jak dlouho trvá vyrobit takovou knihu?

To záleží na nápadu a použitém materiálu. Někdy v noci se vzbudím a musím si jít namalovat nebo napsat, co a jak bych udělal. Prostě mi to nedá pokoj ani v noci. Pak mi to nedá a svůj nápad zrealizuji.

Každá vaše kniha je originál. Vyrobil jste někdy nějakou vazbu dvakrát?

Ano, jednou. Měl jsem tenkrát výstavu, tuším v Brně to bylo, a jedna z návštěvnic expozice mě umluvila a já jí knihu s motivem měsíce na obálce prodal. Když jsem řekl mistru umělecké vazby panu Svobodovi z Brna za kolik, myslel jsem, že mě zabije. Nakonec jsem si knihu koupil znovu a sám pro sebe udělal v podobném stylu, jen barvy byly trochu jiné.

Můžete mi říci, kolik stojí taková kniha v umělecké vazbě?

Její cenu v podstatě nelze vyčíslit. Tu si musí každý knihař ocenit sám. Já jsem to nikdy nedokázal, přijít a říct, že za tuhle knihu chci tolik a tolik. Všechny, které jsem kdy udělal, mám doma. Moji knihovnu opouštějí pouze na výstavy.


Jste zakladatelem a duchovním otcem Trienále umělecké knižní vazby. Jak k tomu vlastně došlo?

V roce 1973 jsem na podporu našeho řemesla ve spolupráci s Okresní knihovnou v Třebíči uspořádal výstavu knih v umělecké vazbě. Vystavujícími byli knihaři, které jsem znal. Dokonce jsem jejich práce osobně na výstavu dovezl. Ukázky umělecké vazby měly úspěch a tak jsme se domluvili, že se jednou za tři roky v některém městě republiky budou výstavy opakovat. Jsem rád, že se tradice drží. Je vidět, že naše řemeslo stále žije.


Máte v rodině pokračovatele?

Mám syna Aleše, který se také vyučil knihařem. Jenže v době počítačů a kompaktních disků se pro archivaci používá moderní technika. To, co se dříve vázalo jako archívní knihy, se dnes uchovává na cédéčkách. Syn ve svém oboru nenašel uplatnění a tak pracuje v úplně jiném odvětví.

Vladimír Werl, narozen 20. 2. 1939 v Třebíči
Po skončení základní školy začal studovat Knihařskou školu v Novém Jičíně. Po ukončení studia krátce pracoval coby knihař v Komunálních službách. Odtud odešel k Československé poště. Poté se opět vrátil ke svému řemeslu, které uplatňoval v různých podnicích, jež v Třebíči sídlily. V roce 1984 si založil první oficiální dílnu, kterou provozoval jako vedlejší činnost. Od roku 1999 je v důchodu a naplno se věnuje svému koníčku, umělecké vazbě.
1973 – historicky první Trienále knižní vazby
1977 – osvědčení Pracovník umělecké řemeslné práce
1985 – Mistr umělecké řemeslné vazby
2004 – člen Společenstva českých knihařů
2004 – Cena Ludvíka Bradáče – Celostátní Trienále v Brandýse
nad Labem
2004 – Člen výtvarných umělců Vysočiny
Za dobu své tvorby vystavil své knihy na 35 samostatných výstavách a 46 kolektivních v České republice. Vystavoval i na Slovensku a v Rakousku. Dílo Vladimíra Werla můžete v současné době vidět v Galerii Čertův ocas v Mohelně.

Autor: Lenka Novotná

26.5.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Škoda Octavia - Čína
AUTOMIX.CZ
22

Tohle opravdu není Superb. Škoda v Číně prodává jednu zvláštnost

Šéf hnutí ANO Andrej Babiš se sešel s prezidentem Milošem Zemanem v Lánech
14

Dvě třetiny osobností regionů nejsou spokojeny s výsledky voleb

Vedoucí trio o víkendu nezaváhalo

Vysočina – V duelu dvou exdivizních týmů uspěla Bystřice, a udržela se tak ve vedení krajského přeboru.

Neúspěšná firma zablokovala zimní údržbu Třebíče. Radní vymysleli kličku

Třebíč - Zimní údržba ulic v Třebíči v posledních letech rozhodně neplyne hladce. Potíže nekončí ani letos. Zima je za dveřmi a radní mají honičku, aby úklid sněhu a namrzlých chodníků zajistili. Museli zvolit krizový scénář.

Hattrick Daniela Kavky byl pro Slavoj málo

Vysočina – Hned tři derby mělo na programu 12. kolo divize D. Žádný z domácích týmů se ale neradoval z výhry.

Boty u cesty, tiší svědkové daleké pouti do Santiaga de Compostela

Třebíč /SERIÁL/ - Chodíte-li opravdu hodně a často, asi se vám občas stane, že se vám boty začnou posléze rozpadat. I obuv má zkrátka své limity a po nějaké době třeba povolí švy, prodře se podrážka nebo se vám ven prodere palec. Stane-li se vám to někde v okolí domova, jednoduše s nimi nějak dojdete, koupíte si nové a ty staré vyhodíte do kontejneru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT