„Bylo to zřejmě logické vzhledem k tomu, že máma byla lékařka a já jsem byl v nemocnici téměř každý den,“ vysvětluje sympatický herec, který se nedávno společně s moderátorem Jiřím Vaníčkem představil v Kavárně Chotěboř.

UMŘÍT NEMĚL

Možná i proto měl o několik let později blízko k postavě primáře Frynty, kterou ztvárnil v nekonečném seriálu Ordinace v růžové zahradě. Ta však ve finále skončila tragicky. Prý omylem. „Scénáristé Fryntovi napsali diagnózu, se kterou chtěli dál pracovat. Pak se však zjistilo, že tato nemoc se v našich podmínkách nedá léčit. Měli tedy na výběr: buď by zázračně zasáhl nějaký šaman z Amazonie, nebo smrt,“ se smíchem vyprávěl Jan Šťastný. Filmaři nakonec zvolili druhou variantu.

Herec, který se před kamerou objevil už jako dítě, měl nesporný talent. Proto možná pro nikoho nebylo překvapením, že hned po škole dostal angažmá přímo v Národním divadle. Odsud pak odešel do Divadla na Vinohradech, kde působí doteď. Jan Šťastný se objevil ve filmech a seriálech pro mladé, ale účinkoval také v řadě pohádek. Je pro něj jednodušší hrát pro dětského diváka? „Na divadle je lepší dospělý divák, protože neruší. Ale na druhou stranu, u dětí mě baví ta jejich bezprostřednost a přímé reakce na představení. Je těžší je zaujmout,“ říká.

KOMUNISTÉ JIM VŠE SEBRALI

Ačkoliv se může zdát, že Jan byl dítětem štěstěny, soudě dle jména, nebylo to celkem tak. Pochází z buržoazních poměrů a po roce 1948 to celé rodině dali komunisté tvrdě pocítit. „Všechno nám sebrali. Táta byl z toho hodně špatný, babičku to zabilo. Bylo velmi zvláštní vyrůstat v tomto prostředí,“ vzpomíná s vážnou tváří.

Jan Šťastný je podruhé ženatý, má tři děti, z toho jedno z prvního manželství a nevlastního syna Marka, kterého vyženil. „Asi jsem nebyl špatný otec. Marek si po dovršení osmnácti let vzal mé jméno bez toho, aby na něho někdo vyvíjel nátlak. A to potěší,“ svěřil se.

RÁD BY SE PODÍVAL NA ISLAND

Charismatický herec, který také hodně dabuje, svůj hlas propůjčil například herci Antoniovi Banderasovi nebo Jimu Caviezelovi v seriálu Lovci zločinců, má spoustu plánů a snů. „Rád cestuji a chtěl bych se podívat například do Jižní Ameriky, na Island nebo do Asie. Realita je však taková, že vždycky skončím někde u Středozemního moře,“ směje se.

Před několika lety si však jeden ze snů splnil: pořídil si motorku, přesněji, dostal ji k narozeninám od své první ženy. „Uvědomil jsem si tehdy, že dvacet let chodím do práce, starám se o rodinu, a kde jsem zůstal já? Každý chlap potřebuje nějakou hračku, já mám motorku,“ dodává.

Erika Nováková