Franta Třebíč. Dobrý nápad, usmívá se slavný mistr

Na rozhovor jsme se s Frantou domluvili v únoru v Paříži, kde zrovna vystavoval v galerii Art Absolument. Na jih Francie, do Province, jsem se vypravila na konci května. Franta mě přivítal v sobotu dopoledne a ve svém ateliéru mi vyprávěl třeba o tom, jak přišel ke svému jménu.

Ve Francii už žijete přes padesát let. Jak jste sem přišel?

Shodou okolností budu za pár dní slavit šedesátileté výročí pobytu ve Franii, kam jsem přišel v roce 1959. Odešel jsem ze smíšených důvodů. Jednak mi vadilo, že člověk byl omezený a limitovaný ve výtvarné práci. A také vlastně volnost pohybu. Já jsem vždycky snil o tom, že pojedu do Itálie, Španělska nebo Francie, abych se zblízka podíval na práce Goyi, Picassa a řady umělců, kteří mě silně ovlivnili. Prostě jsem se chtěl dostat ze země, kde nám Sověti diktovali, jak má vypadat výtvarné umění.

Přes hranice jste se ale dostal trochu složitě. Je to tak?

Nakonec jsem měl možnost jet se skupinou studentů z AVU do Německa. V Berlíně jsem se od nich odtrhl a přešel jsem ze sovětského sektoru do anglického. Bylo to vlastně s přáním a touhou dostat se do Francie, protože jsem chtěl zkusit pracovat v jiné atmosféře a také mít možnost žít se svou ženou, s níž jsem se potkal už v roce 1956.

Gottwald už není čestným občanem Třebíče

Kam jste se tedy následně z Berlína vydal?

Je pravda, že jsem měl v úmyslu žít a pracovat v Paříži. V roce 1959 Jacqueline, moje žena, studovala na univerzitě v Nice, takže moje první cesta byla do Nice. Tam jsem si musel znovu vyřizovat dokumenty, protože jsem u sebe nic neměl. Bylo to poměrně komplikované, protože mi zbyl jen studentský index z AVU. Po několikaměsíčním pobytu, jsme si řekli, že to možná zkusíme žít a pracovat tady na jihu. Několikrát jsem se vypravil do Paříže, abych si udělal představu, jak by se tam dalo pracovat.

Nakonec jste ale zůstal tady na jihu…

Je fakt, že kraj je poznamenaný uměleckým duchem. Hlavně Pablem Picassem, žil tady Jean Dubuffet a předtím ještě Henri Matisse, Fernand Léger. V jednu dobu dokonce ve Vence žil Modigliani. Je totiž pravda, že jih Francie je hned po Paříži druhým uměleckým místem Francie. Uskutečnilo se tady, hlavně v 60. letech, mnoho významných výstav. A to v oblasti mezi Nice a Cannes.

Nakonec jsem tedy 60 let tady a nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Začátek byl možná o něco těžší a pomalejší, než když bych byl v Paříži, protože tam je velké množství výstav i galerií. Na druhou stranu ale i těžší, protože tam je větší soutěž a rvačky o místa. Dnes mám za sebou na sto padesát výstav nejen ve Francii, ale i v Anglii, Itálii, ve Španělsku, ve Švýcarsku.

Vy jste ale i s těmito umělci, které zmiňujete, několikrát vystavoval?

V 60. letech byly situace, ať už v galeriích nebo na výstavách, velmi živé. Na první výstavě, na kterou jsem byl pozvaný, byly moje práce vystavené v místnosti, kde byla i díla od Picassa, Maxe Ernsta, Marca Chagalla nebo Man Reye. Tady řady umělců, kteří v tomto kraji pracovali.

Továrna v Třebíči-Borovině oslaví znovuzrození letním festivalem

Jsme tady u Vás ve Vence, vedle máte ateliér. Pracujete každý den?

Každý den. V ateliéru jsem od rána do večera. Je pravda, že s blížící se devadesátkou, začínají být problematické velké bronzové sochy. Malba mi pochopitelně nedělá žádné problémy. Včera nebo předevčírem jsem začal pracovat na plátně tři krát dva metry. A chystám výstavu v Bordeaux a pak na září v Bruselu. A v říjnu budu na několik dní v Praze, kde se zúčastním výstavy v Nové síni. Navíc s mým nejlepším přítelem z tohoto kraje filmařem a fotografem Jacquesem Renoirem, který je z rodiny Renoirů. Třetím zúčastněným bude Pavel Brunclík. To bude naše společná výstava.

Ve vašem rodném městě si Vás velmi považují. Jaký vy máte vztah k Vysočině?

Narodil jsem se v Třebíči, potom jsme se ale během války schovávali v Brtnici a v Jihlavě jsem byl pochopitelně velmi často. Je pravda, že po mnoho let jsem neměl povoleno cestovat do Československa, protože jsem byl zařazený jako nepřítel dělnické třídy a zrádce. Jedna z prvních nabídek přišla od tehdejšího ředitele Jiřího Kotalíka. A to uspořádat mi výstavu v Národní galerii v Praze v roce 1995.

Nabídka ale přišla i odjinud…

Jedna z nejzajímavějších a pro mě asi nejcennějších výstav byla nabídka právě z Třebíče. Několik měsíců poté, co jsem měl právě tuto výstavu v Praze, za mnou přijel tehdy pro mě mladý kluk Luboš Kressa a nabídl mi výstavu v Malovaném domě v Třebíči. Já si té výstavy velmi cením, protože to byl člověk, který si sám vše vydřel. Je tomu pět let, kdy mi město Třebíč nabídlo výjimečný prostor na hlavním náměstí, protože jsem daroval městu čtyřicítku velkých pláten. Myslím, že vztah s Třebíčí, i když byl přerušený z politických důvodů, je moc dobrý. Já se na Vysočině cítím velmi dobře a rád se tam vracím.

Ve Francii a vůbec v zahraničí vás všichni znají jako Frantu. Je to vlastně vaše oficiální umělecké jméno.

To už mám vlastně od svého otce. Za války bojoval na hranicích Belgie a Francie a pak odešel do Anglie a vrátil se až po válce s českou armádou. A když byl ve Francii, tak Francouzům dělalo problém vyslovit korektně naše rodinné jméno. Takže ve francouzské armádě byl známý jako poručík Miloš. A mně, když jsem si vyřizoval první papíry, tak mi dokonce nabízeli, zda si nechci příjmení změnit na Mertél nebo Mertil. Mně se ale nelíbilo měnit jméno rodiny. Tak jsem si jako otec zvolil křestní jméno a nikdy s tím pak žádný problém nebyl. Ani v Číně, ani v Austrálii, ani v Brazílii. Jen v Česku je řada lidí, kteří se mi neodvažují říct „Franto“.

Balon, který měl pomoci emigrovat, bude součástí výstavy Překonej stěnu smrti

V České republice na umělecká jména asi zatím nejsme zvyklí.

K tomu se váže ještě jedna historka. V roce 1963 nebo 1964 jsem byl na výstavě ve Valauris, což byla výjimečná výstava, kde byli Picasso i Chagall, Max Ernst, Giacometti. Tam jsem se skoro neodvážil pověsit svá plátna. Do katalogu dali reprodukce mého plátna a vedle popisek „Franta Třebíč“. Oni hledali moje druhé jméno, nenašli ho, ale o kousek dál bylo napsáno „narozený v Třebíči“. Jmenovat se Franta Třebíč to by byl vlastně taky dobrý nápad.

MARIE SÝKOROVÁ