Jak se zrovna teď máte?

Dík za optání. Jsem v napětí, jak lidi přijmou novou knížku. Přece jen ta první – Prsatý muž a zloděj příběhů – byla poměrně úspěšná, takže laťka je nastavená. Nový román Mluviti pravdu je z úplně jiného prostředí, odehrává se převážně v kulisách střední Evropy, na rozdíl od předcházejícího, který popisoval hlavně daleké krajiny.

Knížku jsem četla, myslím, že obavy můžete nechat stranou. Je v ní mnoho zmínek o Třebíči, čímž vám tady u nás vznikají specifičtí čtenáři. Opravdu se to všechno stalo?

Ta kostra děje sedí, Vídeň, Třebíč, jednotky SS, maršál Malinovský, Tiso, KSČ, Valdice, Německo. Ale chci upozornit, že jsem neměl jako prioritu dokumentovat historii, jako spisovatel jsem do děje zapojil taky svou fantazii.

Jde o reálný příběh člověka, který se jako vídeňský nalezenec dostal shodou okolností do Třebíče. Dětství strávil převážně ve zdejším sirotčinci. Stihl jste tenhle dům navštívit, než jej město nechalo zbourat?

Můj hrdina Bernard Mares, kterého jsem dohnal k tomu, že mi postupně odvyprávěl svůj pohnutý život, mě, jak z děje plyne, vzal na všechna důležitá místa, jimiž prošel. Třebíč nevyjímaje, a to ještě v době, kdy sirotčinec stál. Pak jsem do Třebíče jednou přijel sám, říkám si, sakra, tady přece ten barák stál. No, už nestál…

Na začátku čtenáři naservírujete, jak to zhruba celé proběhne. Jednotlivé body, stojíc o samotě a bez souvislostí, příliš sympatií k hlavní postavě nebudí. Já sama jsem ale stránku po stránce měla Bernarda radši. Je neuvěřitelné, co všechno dokázal vydržet. Kdo má rodinu, jen těžko pochopí touhu sirotka někam patřit…

Jo, taky jsem byl na začátku vyprávění z onoho starého pána v rozpacích. Co si o něm mám vůbec myslet? - říkal jsem si. Ale strávil jsem psaním čtyři roky života, ten vzteklý stařík mi postupně přirostl k srdci. Dnes ho vnímám jako svého přítele. Nedávno jsem se dostal do svízelné situace. Potřeboval jsem, aby mě některý z mých kamarádů z té šlamastyky dostal, šlo o nepříjemnost s policií. Kamarádi se na mě vykašlali, ovšem ten starý nemocný muž mi do telefonu říká: Neboj, sedám do vlaku, jedu ti na pomoc.

Bernard Mares, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, ještě žije. Nevyčítá vám, že jste ho v knížce nakonec nechal zemřít?

Ale to víte, že jo, že se mu to hned nelíbilo, když na to přišel. Ale už si zvykl (usmívá se).

Děláte šňůru autorských čtení a autogramiád napříč republikou. Nenapadlo vás přijet taky do Třebíče, když už je v knížce o ní řeč?

Přemýšlel jsem o tom a vlastně tam patří víc než někam jinam. Takže ano, přijedu 11. prosince, v šest večer bude představení v Zadní synagoze. Vystoupím já a mí tři kamarádi, kteří do mého čtení hrají dva psychiatry a jeden z nich ducha hlavního hrdiny Bernarda Marese a do toho ještě hrají s loutkami, které zas jiný kamarád vyřezal podle postav v mé knize. Já hraji - jak jinak - šíleného autora (úsměv).

Neodpustím si dotaz, na naši schůzku jste přišel se značným zpožděním. Jak to máte s pozdními příchody?

No to je můj docela velký problém, já prostě všude chodím pozdě, takový jsem já. Ale na čtení v Třebíči stoprocentně dorazím včas, to garantuju!

Procestoval jste půl světa, drží vás to ještě?

Jednoho dne tahle touha zmizela. Teď prostě píšu knížky. Tečka.