Ať už návštěvníkpondělního koncertu v třebíčském Národním domě očekával cokoliv, kytara, ale ani zpěv Fernando Saunderse ho nezklamaly. Jednoduše nemohly.

Pověst baskytaristy velkého uměleckého rozměru Saunders potvrdil během prvního tónů, kdy pohladil jednu ze svých kytar, a pak už je jakoby se s ní mazlil či láskyplně pohrával. Podobně tomu je s jeho hlasem, který v sobě skrývá rozverného kluka, který je si vědom svých možností, a také je v plné šíři využívá. Saunders možná trochu zlobil mistra zvuku, když neustále reklamoval příposlech, ale možná to byla více póza, po níž vždycky následoval nechápavý úsměv.

Ten ale patřil posluchačům, kterým tak lépe připomněl, že přece jeho výkon neovlivní ani technický problém. Neovlivnil a nemohl. Talent shůry se nedá zastavit. Fernando to ví, tak jako jeho příznivci teď vědí, že cesta z New Yorku přes velkou louži nebyla zbytečná.
Budiž pak řečeno, že Fernando Saundersovi a jeho švýcarským spoluhráčům skvěle sekundovala jak předkapela Madfinger Praha, tak zdejší ‚pokapela‘ Hlaváč & Co.