Ten ve středu navštívil jihlavské kino Dukla v rámci přednášek, které pořádá Centrum dokumentárního filmu.

Sledujete a vyjadřujete se o českých filmech již od začátku své kariéry?
Dlouho jsem o tuzemských filmech nepsal. Průlom přišel v roce 2005 a byl jsem v šoku. Neříkám, že všechny české filmy, které vznikly v posledních letech, jsou špatné, ale některé motivy nejsou tolerovatelné. Například v komedii Padesátka kluk znásilní opilou holku na pingpongovém stole, ona následně otěhotní a celý ten akt je brán jako hrozná legrace. Obdobně je bráno i domácí násilí, fackování dětí. Z toho mi fakt není dobře. Těžko si představit, že by se něco podobného objevilo v americké nebo britské komedii jako vtipný prvek.

Takže se snažíte bojovat proti tomu, aby podobné snímky nevznikly?
Do určité míry to boj je, a to proti blbosti a ignoranci českých režisérů. Upozorňuji je na podobné přešlapy, které jsem uváděl, a snažím se nabídnout pohled z druhého břehu. Původně jsem si myslel, že mohu český film zcela ignorovat, ale není to pravda. Vím, že moje recenze si někteří režiséři čtou, dokonce se mnou o tom diskutují a má to na ně nějaký vliv. Taky ty texty zůstanou pro další generace režisérů, kteří si z toho můžou vzít nějaké ponaučení.

A co si z vaší kritiky mohou odnést čtenáři? Snažíte se je nalákat do kina?
To rozhodně ne. Ani neříkám, který film je dobrý nebo špatný. Jde mi o to, aby lidé pochopili, proč si něco myslím a vyvodili svůj vlastní závěr. Mnoho recenzí si přečtou lidé, kteří na ten film stejně do kina nepůjdou, ale chtějí být v obraze. Je jen minimum diváků, kteří se rozhodnou na základě mého článku.

Dáte dohromady nějaké české filmy vytvořené v poslední době, které stojí za to vidět?
Myslím si, že pro nás je velmi důležité, aby vznikaly především filmy festivalového typu. Ty se objeví na dvaceti až třiceti zahraničních festivalech, získají nějaká ocenění a pak teprve vstoupí do kin. Návštěvnost sice nebude velká, ale v zahraničí se o nás bude mluvit. Ve výsledku to má podobný vliv, jako když někdo vyhraje olympiádu, tedy český film má nějakou kulturní hodnotu, která vypovídá například o naší historii. Příkladem poslední doby je Já, Olga Hepnarová, Rodinný film nebo brzy premiérovaný Masaryk.

Co komedie Zdeňka Trošky? Slunce seno mají lidé rádi…
Čas od času se objevují zprávy, že filmy Zdeňka Trošky viděli lidé na Slovensku nebo v Kazachstánu, ale jejich zahraniční vliv je malý. Klíčová je spíš premiéra v Berlíně nebo Londýně. Teprve potom nás mohou brát v tom smyslu, že něco dokážeme. Filmem podáváme zprávu, že je v naší zemi v pořádku kulturní provoz, že dostávají příležitost mladí tvůrci a že se nehledí jen na lokální komerční úspěch.

Jak velký vliv má na lidi portál CSFD (Česko – Slovenská filmová databáze)? Vnímám, že lidé předčasně hodnotí film podle toho, jakou tam má barvu a hodnocení. Mnoho snímků lidem uniká…
Problém přestavuje ona modrá kategorie, do které zapadají filmy s vyhroceným hodnocením. Někdo snímku dá pět hvězdiček, jiní zase odpad a výsledek vypadá, že jde o průměrné nezajímavé dílo. Z toho důvodu je fajn použít hledání filmů pomocí tabulky nejrozporuplnějších hodnocení. Důležité je také číst komentáře a recenze. V závěru bych na nějaké barvy a hodnocení vůbec nekoukal, není to v žádném případě směrodatné.

Vy sám někoho čtete, tedy sledujete kritiky nebo weby?
Rád čtu Cinepur, Film a dobu a některé další zpravodajské weby a autory. Mrzí mě, že smysl ztratil časopis Cinema, který dříve rostl společně se svými redaktory. Dařilo se jim vzdělávat publikum, ale nyní tam píšou spíše fanoušci filmu, kteří ostatní fanoušky nepozvedávají.

Co Mirka Spáčilová?
Podle mě je již patnáct let vyhořelá a její texty vypovídají o její únavě. V devadesátých letech jsem ji četl rád, myslel jsem si, že je bystrá a ostrá. Později jsem však pochopil, že si troufá jen na slabší kusy. Jakmile vidí něco náročného, tak ji to buď automaticky urazí, nebo se tím odmítne zabývat. Zažívá úpadek a jsem zvědavý, co s tím Mladá fronta bude dělat, až za pár let odejde do důchodu.

Zajímavé…
Mirku tedy občas čtu, ale průběžně mě to rozčiluje. Vytváří pseudokauzy, nesnaží se argumentovat a její texty jsou často překvapivě nesrozumitelné a postrádají logiku. Za etalon kvality považuje třeba Miloše Formana nebo Stevena Spielberga, a co z tohoto stylu vybočuje, tak to moc nepřijímá. Což je špatně, kritik se musí otevírat novým věcem.

Pamatujete si na svoji první recenzi?
Asi v šestnácti letech jsem si psal deníček, který jsem šířil jako fanzin na disketách mezi spolužáky. V roce 1996 se mi například velmi líbil akční snímek od Michaela Baye Skála, tak to by mohla být moje první recenze. Na přijímací zkoušky o necelé dva roky později jsem pak dodal recenzi Titanicu a Pasti, pasti, pastičky od Věry Chytilové.

Vždy jste se chtěl stát filmovým kritikem?
Měl jsem mnoho snů. Říkal jsem si, že se stanu spisovatelem, psychoanalytikem, založím si videopůjčovnu nebo budu psát scénáře k počítačovým hrám. Nakonec mi však v devatenácti letech pedagog řekl, že bych se měl věnovat psaní. Myslím si, že nemám problém se ponořit do textu, napsat dlouhé věci. Teď se budu učit psát krátké glosy.

Vystřídal jste mnoho redakcí, časopisů. Nyní máte vlastní projekt Ještě větší kritik. Jste spokojený, nebo to v jiných redakcích bylo lepší?
Nevím, kde se mi pracovalo nejlépe. Nikde jsem nezažíval něco děsivého. Velká jízda byla rozhodně na serveru Aktuálně.cz, kde jsem poprvé zažil masovou čtenost a okamžité reakce čtenářů. Také jsem se tam díky editorovi Pavlu Kroulíkovi naučil doříkávat myšlenky. Když jsem pak zakotvil v Respektu, musel jsem se naučit, že nikdy neprojde první verze textu. Hodně jsem se toho naučil a zkultivoval svůj projev.

A teď jste na volné noze, kde lidé platí za obsah…
Vybírám si, co chci, témata i filmy. Projekt Ještě větší kritik funguje teprve necelý rok. Jsem na všechno sám, kromě mé asistentky. Uživí mě to, ale není to sranda. Na druhou stranu, cena je opravdu nízká (50 korun za měsíc), což není ani cena časopisu nebo dvou piv. Podle mě se lidé pomalu učí, že obsah na internetu není vždy zdarma. Když zjistí, jak jednoduché to je, jsou spokojeni. Mám také několik plánů do budoucnosti a chci web vylepšit o nové funkce a služby.

Vnímám, že v současných textech jste hodně otevřený a píšete bez cenzury…
Jednou za text si mohu dovolit nějaké sprosté slovo, ale dávám si na to pozor a je to cíleně zpracované jako „cimrmanovský šrapnel". Je pravda, že píšu více slangově a občas nešetřím „hejtama". Vše je ale literární stylizace, která je kontrolovaná.

Rozumím…
Vždy jsem měl rád určitou dávku potměšilosti a nikdy se nesnažím v textu hrát si na lepšího člověka, než jsem. Chci, aby lidé věděli, co si myslím, čeho si všímám, a v malých dávkách pouštím ven i své slabé stránky. Kritik není instituce. Nejsem arbitr elegance a krasoduch.

Kamil Fila (1980)

Jeden z nejvýraznějších filmových kritiků, který za svou práci obdržel v Havlíčkově Brodě v roce 2013 cenu Novinářská křepelka, se narodil se v roce 1980, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudoval Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury.

Svou kariéru začínal na přelomu tisíciletí v internetových periodikách (Inzine.cz, Renaultrevue.cz, Filmpub.cz, Filmweb.cz, Moviezone.cz) a tištěných kulturních časopisech (Živel, Tamto, Metropolis, Film a doba).

V letech 2003 až 2008 byl externistou filmového měsíčníku Cinema. Následně vystřídal práci redaktora dvouměsíčníku Cinepur (2005-2010), recenzenta online serveru Aktuálně.cz (2008-2012) a redaktora kulturní rubriky týdeníku Respekt (2012-2016).
Od února 2016 se věnuje vlastnímu projektu Ještě větší kritik, než jsme doufali. Na svém portálu pravidelně reaguje na vycházející filmová a televizní díla.