Jablko nepadlo daleko od stromu. Důkazem je sobotní pelhřimovský Poutník fest, při němž si stále populární „Dodo“ zahrál s „Juniorem“. S teprve osmnáctiletým Milošem Doležalem mladším jsme si povídali nejenom o muzicírování se slavným otcem.

Bavit se o tom, jak jste se dostal k muzice, je asi zbytečné. Proč ale zrovna baskytara?
Kytara mě za prvé moc netáhla. Navíc bych byl do budoucna hodně srovnávaný s taťkou, což jsem nechtěl. Takhle si alespoň mohu vybudovat něco vlastního.

Vy ale, ať už chcete nebo ne, s otcem stejně srovnávaný jste.
Jasně, že to vnímám. S tím ale nic nenadělám. Nejdůležitější je jít na pódium a odehrát koncert. Věci okolo už mě nezajímají.

Na pódiu jej vnímáte jak? Jako rodiče, nebo spoluhráče?
To je těžká otázka. Samozřejmě vím, že je to můj táta a jsem mu za všechno vděčný. Ale když se sejdeme při hraní, je to úplně něco jiného. Perfektně si rozumíme, doplňujeme se. Je vidět, že jsme jedna krev.

Většina vašich vrstevníků se nejprve musí protloukat po garážích. Vy jste naskočil rovnou do „ligy“. To přece musí být výhoda.
Hrát na velkých festivalech je příjemné, to je jasné. Stejně tak je třeba upozornit, že s takhle hrajeme pátým, šestým rokem a začínali jsme v podstatě od nuly. Táta měl coby muzikant dlouhou odmlku, nehrál prakticky deset let. Když znovu začal, jezdil po těch nejmenších klubech. Lidi rychle zapomínají. Někteří nás objevili třeba teprve dnes.

A jak se vám hrálo v Pelhřimově? Festivaly jsou něco trochu jiného než klasické vystoupení.
Cítil jsem se velice dobře. Přece jenom jsme tady skoro doma, mezi lidmi jsem zahlédl spoustu známých obličejů. Bylo to příjemné.

Po koncertě jste se ocitl v zajetí fanynek. Podepisovat se na různé části těla, kdo by tohle nebral?
A tak, popularita je hezká věc. Tohle ale byla spíše výjimka. Na naši muziku jinak zase až tolik děvčat nechodí.

S baskytarou koketujete už šest let. Vzpomínáte na své začátky?
Začátky nebyly vůbec jednoduché. Basa vyžaduje i sílu v rukou, s čímž jsem se dříve docela potýkal. Tenkrát jsem nebyl schopný odehrát celý koncert, jezdil jsem s tátou jenom jako host na jednu, dvě skladby. Ani tak ale kolikrát nebylo moc o co stát. Na jednu stranu mě řada lidí podporovala, našli se ale i tací, kteří mě sráželi. Pro třináctiletého kluka to nebylo nic dvakrát příjemného.

Jak vidno, otrávit jste se nenechal. A dnes zvládáte i sóla, na jaké si netroufne ani starý mazák. Kam na ty finty chodíte?
Naštěstí žijeme v době internetu, přístup k informacím je jednodušší než dříve. Hlavně ale mám doma výborné zázemí, což je hrozně moc důležité. Taky studuji klasický kontrabas v Kroměříži. Tam je hraní na denním pořádku.

Kontrabas? Laika by napadla otázka, k čemu vám to je.
Právě, že mi to hodně pomohlo získat do rukou potřebnou techniku a sílu. Z klasiky ostatně vychází řada hudebních proudů. Někteří kritikové to sice moc neberou, ale je to tak.

Už alespoň tušíte, kterým směrem se bude ubírat vaše budoucnost?
Mám ještě čas, konzervatoř trvá šest let, mně zbývají čtyři roky. Samozřejmě ale přemýšlím o tom, co dál. Asi bych se nebránil studiu v zahraničí. Uvidíme, jaké budou možnosti. Každopádně bych se rád věnoval muzice.