„Když jsme stáli na modré, podíval jsem se nad sebe a viděl pod stropem pověšený dres se svým jménem… To byl hezký pocit,“ říkal až zjihle bývalý forvard, který včera oslavil padesátiny.


Přepadla vás nostalgie, když jste zase po letech vyjel před zaplněné ochozy a ozvalo se „Óóólda Válek“?


Hodně velká. Právě kvůli tomu, jak mě lidi přijali. Že si znovu vzpomněli na ty roky, kdy jsem tady hrál. Jsem jim moc vděčný, že přišli a že nezapomněli vůbec na nikoho. A speciálně na mě.


Fanoušci vás vítali hlasitěji než členy legendárního útoku Rosol – Kameš – Klíma nebo současného jednatele Ščerbana…


Ti starší si asi opravdu pamatují, co kdo pro Duklu udělal. A já se vždycky snažil dělat maximum. Proto bych řekl, že to bylo celkem po právu.


Den mistrů se konal jen tři dny před vašimi padesátými narozeninami. Bral jste ho i jako jejich oslavu?


Já původně chtěl udělat něco takového sám, ale když se vyrukovalo s tímhle zápasem, tak jsem to jen přivítal.


Od roku 2002, kdy jste odešel z Jihlavy ve zlém, o vás není moc slyšet. Čemu se vůbec věnujete?


Dělám skladníka v Litobalu. A jsem rád, že mám aspoň takovou práci.


Kolem hokeje se však pohybujete pořád. Jestli se nepletu, trénujete Moravské Budějovice?


To je pravda, s áčkem jsme letos vyhráli krajský přebor. Ale co bude dál, zatím nevím.


Sobotní exhibice připomněla slavný rok 1985, kdy jste s Duklou i československou reprezentací získali mistrovský titul. Napadlo vás tehdy, co budete dělat za pětadvacet let?


Kdepak, to pro mě byla daleká budoucnost a já o ní vůbec neuvažoval. Teď taky nevím, co budu dělat za nějakých deset patnáct let. Ale snad už budu v důchodu. (směje se)


Když máte narozeniny – existuje nějaké přání, které byste chtěl splnit?


Tak to jste mě zaskočil. Přání… Já bych si třeba za hodinu vzpomněl, ale v téhle chvíli mě nenapadá nic. (usmívá se)


Co třeba vrátit se zase zpátky do Dukly?


(posmutní) Nebudu se vyjadřovat.