Marku, kdo vás přivedl k hokeji? Měli jste tento sport v rodině?
To jsme neměli. Kamarád, který hokej hrál, mě s mým bratrem přivedl v létě na trénink. Nás bavil pohyb, rodiče nám pak koupili hokejku a brusle, a od té doby se stal hokej mou vášní.

Vydrželi jste u toho oba?
Brácha byl starší o dva a půl roku, a protože mně bylo asi sedm a půl, tak jemu řekli, že začal pozdě, a nechal toho. Ale pak se vrhnul na basebal, a v seniorském věku hrával i za Nuclears.

Už odmala bylo jasné, že budete útočník?
Já ani nevím, jak se to rozdělovalo, ale trenéři mě dali při prvním zápase do útoku, a já už tam zůstal. Vždycky mě spíš bavilo motat se kolem soupeřovy branky.

Ladislav Bittner (v bílém) udeřil proti Brodu dvakrát.
Havlíčkův Brod se snažil, ale derby ovládla Třebíč

Vzpomenete si na svůj první zápas za muže?
Já si vzpomínám, že to bylo v Ústí nad Labem, a mě hrozně mile překvapilo, že i když se hrálo místo čtyř na tři lajny, tak mě tam trenér nechal. Ale pak už jsem v té sezoně další zápasy nepřidal.

V té nadcházející ovšem ano.
Mým cílem tehdy bylo, abych se v kádru mužů udržel. To se povedlo. A vybavuji si i první přípravné utkání, které jsme hráli na Kometě a vyhráli jsme ho 6:1. Hrál jsemv útoku s Ondrou Látalem a Jirkou Olivou, a připsal si tři asistence.

Marek Laš
Třebíčský odchovanec si zahrál extraligu za tři kluby. Premiéru si odbyl v Plzni, kde strávil dva roky, poté oblékal chvilku dres Litvínova a nejvýraznější stopu za sebou nechal v Olomouci, kde strávil šest sezon. Dohromady odehrál v elitní soutěži 415 utkání, dal v nich 67 branek a na 60 přihrál. Uplynulou sezonu se po zlomeném zápěstí rozehrával v mateřské Horácké Slavii, kde se mu dařilo. Za sedmnáct zápasů nasbíral šestnáct bodů.

Po další sezoně bylo jasné, že míříte výš a v Třebíči nezůstanete. Měl jste ambice propracovat se do extraligy?
To rozhodně ano. Přemýšlel jsem o tom, že bych chtěl extraligu hrát. A když přišla nabídka od Plzně, byl jsem rád.

Byl to skok, jít z druhé do první nejvyšší soutěže?
Skok to určitě byl, ale pro mě pořád takový z juniorského do seniorského hokeje. Naštěstí jsem měl dobré spoluhráče v útoku Petra Vampolu a Michala Důrase, kteří mi to ulehčili. Byl to skvělý rok a parta tam byla dobrá. Bohužel pak se mi přestalo dařit, změnili se trenéři, i vedení, a já tam po dvou letech skončil a vrátil se do první ligy.

Ale mezi elitu se vám podařilo vrátit. Jít do Olomouce byl asi správný krok.
To byl. Já už s tím ani nepočítal, že bych se do extraligy znovu podíval. Když nabídka přišla, byl to jeden velký otazník: Bude to na rok, nebo na dva? Nakonec z toho bylo šest let, a já jsem za tuhle dobu strašně rád.

Mezinárodní letecké cvičení Ample Strike. Ilustrační foto.
Bude, nebo ne? Obří vojenské cvičení Ample Strike chystají koronaviru navzdory

Sedlo vám to na Hané?
Myslím, že to byl v tu chvíli klub pro mě. Můj styl hokeje se tam hodil. Byli jsme tam parta dříčů, poctivých kluků, bojovníků. Sedli jsme si tam i lidsky a já tam měl velmi dobré lidské vtahy.

Proč jste se pak rozhodl vrátit se zpět do Třebíče? Už do toho začalo promlouvat zdraví?
Já si v poslední sezoně zlomil zápěstí a pak se začal vracet do sestavy, ale začaly se objevovat i jiné zdravotní problémy. Bylo to těžké. Tak mě poslali na rozehrání do Třebíče, kde už jsem pak zůstal.

V čem je největší problém?
Ty poslední dva roky to byly kolena, ramena, a přidávala se do toho záda. I když nerad, musel jsem brát léky proti bolesti. Bylo toho víc a víc.A když jsem se teď vrátil na led, zjistil jsem, že to už nepůjde. Ta sezona by nebyla dobrá, možná ještě horší než ta minulá. A já takhle fungovat a hrát pod prášky nechci.

Proti Technice Brno se baseballisté Třebíče prosadili v domácím prostředí agresivním během po metách. Robin Vávra tak pro Nuclears vybojoval v těsném souboji na domácí metě třetí bod.
S Technikou Brno se Nuclears rozešli smírně

Operace by to nevyřešila?
Konkrétně to jedno rameno operované už mám, ale extra zlepšení jsem nepociťoval. A teď mě bolí i druhé, a také obě kolena. Kdybych to měl nechat všechno zoperovat, na dva roky bych z toho vypadal. A to už by byl návrat hodně těžký. Chci ještě normálně fungovat, a nechci se úplně zmrzačit.

Jak těžké je udělat takové rozhodnutí, navíc celkem brzy, ve třiatřiceti letech?
Těžké by to bylo, kdybych o tom začal uvažovat před týdnem. Ale když už si rok a půl říkáte, že to není ono a že se to nelepší, složité to nebylo. Ono to spíš do toho dospělo. Na jednu stranu končí něco velkého, ale je to částečně i úleva. Už to snad nebude tolik bolet, to ranní vstávání a podobně. A když už se nejste schopný ani pořádně vyspat, pak odchází i ta radost.