Po Marku Novotném, jedné z hlavních osobností hokejové Dukly 90. let, si přízeň fanoušků červenožlutých získal i jeho syn Filip. Osmnáctiletý talent si navíc ověřil, že nemusí zářit jenom mezi juniory.

„Zápasy, které jsem za Jihlavu odchytal, mi hodně pomohly,“ zdůrazňuje mladičký gólman, který už dva roky patří extraligové Spartě. Teď se hodlá porvat o místo v hvězdami nabitém týmu Pražanů.

Uplynulá sezona pro vás byla zlomová: vyzkoušel jste si dospělý hokej, podíval se na velký světový turnaj s reprezentační osmnáctkou a po skončení ročníku jste uzavřel se Spartou nový dlouholetý kontrakt…
Ale ze začátku nebyla sezona nic moc, chytal jsem jen za sparťanskou juniorku. Všechno se zlepšilo až postupem času. Tedy ve chvíli, kdy jsem začal jezdit do Jihlavy a po zranění Milana Řehoře dostal i šanci v brance Dukly. Vyšly mi už tři utkání v dlouhodobé části, ale největší zkušeností bylo play off.

Zmínil jste, že ze začátku jste chytal „jen za juniorku“. Tehdy se zdálo, že vaše pozice ve Spartě není zrovna ideální. Přestože trenéři áčka naznačovali už před rokem v létě, že vám dají šanci, žádné jste se nedočkal. Necítil jste zklamání?
To zase ne. Byl jsem ještě hodně mladý a Sparta měla velmi dobré gólmany. Čekal jsem na šanci – a nakonec jsem ji dostal v Jihlavě. A musím říct, že jsem moc rád, že právě tady. Měl jsem možnost vyzkoušet si první ligu, navíc jsem se zase ukázal doma.

Příznivci Dukly byli z vašeho návratu do mateřského klubu nadšení. Najednou už pro ně neexistoval pouze Milan Řehoř, s nímž měly stát i padat šance mužstva na úspěch. To muselo být příjemné…
Samozřejmě mě to potěšilo. Fanoušci mě povzbuzovali, přáli mi… Zjistili, že není jen Milan. Ale hned musím dodat, že jeho pozice se s mojí nedá vůbec srovnávat. On chytá výborně dlouhodobě a lidi ho mají opravdu rádi.

Zdá se, že výpomoc v Jihlavě ve vás zanechala samé dobré dojmy, jenže po čtvrtfinálové sérii s Chomutovem z vás vyzařovalo spíš zklamání. To bylo dáno vyřazením?
Určitě, v první chvíli převáží smutek z toho, že je konec. Ale celkově jsem byl spokojený, neodehráli jsme špatné zápasy. Jen jsme to mohli dotáhnout dál. Minimálně jsme měli Chomutov ještě víc potrápit.

Na konci sezony jste si pak zachytal na mistrovství světa hráčů do osmnácti let. Konečné šesté místo však nebylo žádným důvodem k radosti…
Bohužel jsme neudělali takové výsledky, jaké bychom si přáli. Prostě jsme neměli tak dobrý tým. Doufám, že s dvacítkou se nám bude dařit mnohem víc. Ročník 90 je silný, mohli bychom dojít daleko. I když těžkou máme už základní skupinu.

Na další soustředění reprezentační dvacítky vyrazíte na konci týdne. Probojovat se až na světový šampionát, který se na přelomu prosince a ledna uskuteční v kanadských městech Saskatoon a Regina, je asi velká motivace…
Určitě, ale v širší nominaci jsme čtyři brankáři – a já jsem z kluků nejmladší. Tím pádem nebude snadné se prosadit. Ale udělám maximum pro to, abych se dostal mezi tři, kteří na mistrovství poletí.

Mládežnické výběry už delší dobu usilují o medaile marně. Je podle vás problém českého hokeje hlubší? Měli bychom se obávat následujících let?
Myslím, že ne. S mládeží se zase začíná pracovat kvalitněji než dřív. Já už to vidím u gólmanů: je víc tréninků, kempů… Jde se dobrým směrem, brzy by mohlo být líp.

Také v řadě tuzemských klubů už pochopili, že pracovat s brankáři se vyplatí…
Perfektní příklad je zrovna Dukla. Tady trenér brankářů dlouho chyběl, což nebylo dobré. Ale od té doby, co přišel Petr Jaroš, se všechno změnilo k lepšímu. Dělá to parádně.

Vy máte možnost srovnávat práci trenérů jiných směrů i generací – ve Spartě vás vedl Josef Bruk, osobní kouč Dominika Haška, v Jihlavě zmíněný Petr Jaroš, který dlouhá léta strávil v zámoří…
Rozdíly jsou samozřejmě velké, protože každý přebírá trendy a novinky odjinud. Pan Jaroš má Ameriku, pan Bruk zase Švédsko, Finsko. A já se snažím vzít si od každého z nich něco.

Když Hašek oznámil návrat k hokeji a do rodných Pardubic, bylo jasné, že Brukova práce ve Spartě je u konce. Jeho nástupcem se mohl stát i Jaroš. To by pro vás asi byla výborná zpráva…
Přál jsem si, aby přišel. Bohužel se s vedením nakonec nedomluvil. Ale já si nemůžu stěžovat. Převzal nás pan Dušek, se kterým se mi taky spolupracuje výborně.

Spartě jste se nedávno upsal až do roku 2013. To je na jednu stranu jistota, na druhou dlouhý závazek…
Mě hlavně těší, že se mnou Sparta do budoucna počítá. Počkám si na šanci – a pak se ji pokusím co nejlíp využít.

Teď byste mohl mít pozici jednodušší než loni i díky tomu, že konkurence není tak obrovská. Tím nechci snižovat kvality Jana Chábery s Petrem Přikrylem, ale před rokem byli Tomáš Duba a Tomáš Pöpperle výrazně před vámi…
Rozhodně bych měl mít lepší vyhlídky. Každý dostane příležitost – a kdo se předvede líp, bude chytat. I když si myslím, že Chábič bude jednička a my se s Petrem nejspíš popereme o pozici dvojky.

Se Spartou souvisí také její nová farma, prvoligový Beroun. Nedávno jste prohlásil, že za něj chcete odchytat co nejvíc zápasů…
Původně jsem chtěl jezdit do Jihlavy, ale je to přece jen dál, navíc je tady Milan. A jelikož je Beroun sparťanská farma, tak se budu směřovat tam.
I když za Duklu bych chytal moc rád.

Brzy si však můžete zachytat proti ní. Neobáváte se reakcí jihlavských diváků?
Tohle já neřeším. Až to přijde, tak to přijde. Potom se s tím budu muset nějak vyrovnat. Ale jedno chci zdůraznit: jsem Jihlavák a Jihlavákem zůstanu. A může se stát, že se v Dukle zase jednou objevím.

Když se vrátíme ke Spartě. Dáváte si před novou sezonou nějaký konkrétní cíl, třeba odchytat v extralize deset patnáct utkání?
To by bylo parádní. Ale na druhou stranu počítám s tím, že na začátku pomůžu i juniorce. Sestupují čtyři týmy, proto bude důležité chytit začátek. Zhruba patnáct zápasů bych měl odchytat tam a současně dělat náhradníka v áčku. A pak už bych měl začít jezdit také do Berouna.

Kromě setrvání ve Spartě jste prý měl i jinou možnost – odejít do jedné z kanadských juniorských soutěží…
Nějaké nabídky jsem měl, ale nakonec jsme se domluvili, že zůstanu. Odchod jsem zavrhl i kvůli tomu, že několik našich mladých gólmanů do zámoří šlo, ale když se vrátili, nic z nich nebylo. Když vyrazím do Ameriky, tak až někdy ve třiadvaceti. Nebo si časem vyzkouším třeba Rusko.

Láká vás Kontinentální hokejová liga?
Určitě. Když vidíte, jak dobří hokejisté do Ruska chodí…

Učíte se tedy spíš angličtinu, nebo ruštinu?
(usmívá se) Zatím angličtinu. Ale daleko do budoucnosti se stejně nekoukám. Teď mám na čtyři roky smlouvu ve Spartě a chci co nejlíp zvládnout nejbližší sezonu.

Zdatného rádce v hokejových záležitostech máte bezpochyby v otci. Probíráte s ním zásadní kroky?
Jasně, říká mi, co by podle něj bylo nejlepší. A já na něj hodně dám.

Jaké vůbec je být synem gólmana, který v Jihlavě dlouhá léta zastával post jedničky, a postavit se do stejné branky?
Není to nic jednoduchého. Přece jen táta chytal výborně a v extralize strávil celkem jedenáct sezon. Kdyby se mi jednou povedlo tuhle metu překročit, bylo by to super.

I když v jednu chvíli mu nebylo co závidět. Před deseti lety byl u historického sestupu Dukly, navíc v klíčovém barážovém utkání se Znojmem pustil nešťastný gól…
To bylo zlé… Ale překonal i tenhle krizový moment, chytal dál a po přestupu do Třince měl zase výborné roky.

Jak jste coby školák jihlavský pád do první ligy vnímal? Setkal jste se s negativními reakcemi? Spílali vám spolužáci kvůli otcově chybě?
Nějaké řeči byly, bohužel… Jenže se nedalo dělat nic jiného, než se snažit tyhle věci hodit za hlavu.

Teď jste pro tátu částečně i konkurent. On je sportovním manažerem v prvoligovém Havířově, vy jste chytal za Jihlavu a nyní byste měl vypomáhat pro změnu Berounu. Pořád spolu po každém zápase řešíte brankářské věci?
Samozřejmě, zavoláme si vždycky. A probíráme, jaké jsem dostal góly. (usmívá se)

Musí se ve vás vidět, na ledě jste od něj skoro k nerozeznání..
To je pravda, mám hodně podobný styl. Taky jsem takový stoják. (směje se)

Většina vašich vrstevníků měla za vzor Haška, ale vy nejspíš tátu. Nebo ne?
Je to tak – a není divu. Každý syn brankáře by se snažil svého otce napodobit. Když jsem ho viděl, chtěl jsem prostě chytat jako on.