Martine, už vás náhlý konec u kormidla Třebíče přebolel?
Samozřejmě to nebylo úplně ideální, mrzelo mě to, ale dá se říci, že už to ze mě spadlo. Když se celku nedaří, je odvolání trenéra tou nejjednodušší cestou. S odstupem času je ovšem vidět, že se tým nastartoval, když se sérií pěti výher v řadě posunul na hranu postupu do play-off.

Vaz vám definitivně zlomil domácí debakl 0:7 s Prostějovem.
Vím, že to vzhledem k tomu konečnému výsledku bude znít hodně zvláštně, ale ten zápas mohl klidně skončit 5:4 pro nás. Zkraje zápasu jsme rychle dvakrát inkasovali, ale pak jsme měli snad pět vyložených tutovek, kdy jsme se klidně mohli trefit a otočit skóre. Jenže místo toho to dopadlo tak, že jsme sami ještě několikrát inkasovali.

S neproměňováním gólových příležitostí jste se ale potýkali od začátku sezony.
To je pravda, koncovka byla naším největším problémem, hlavně v přesilových hrách. Druhým velkým problémem byla spousta zranění, která nás postihla. Prakticky neustále jsme se potýkali s nekompletním kádrem.

Máte na mysli některé konkrétní hráče?
Rozhodně Psotu s Čejkou, což jsou pro Třebíč klíčoví hráči. Když vám z defenzivy i ofenzivy vypadne hlavní lídr, tak to musí být znát. Pak tu z Pardubic hostoval Denis Kusý, který hrál výborně, jenže díky tomu si ho okamžitě Dynamo stáhlo zpět.

Dá se říci, že tato sezona byla z těch čtyř, co jste v Třebíči působil, nejsložitější?
Od začátku byla taková všelijaká. Na druhou stranu jsme ale vyloženě neselhali, jediný debakl přišel pouze v tom utkání s Prostějovem. Nezvládali jsme však výsledkově ty vyrovnané zápasy.

Největší úspěchy jste vlastně sklízel hned při své premiérové sezoně. Proč už se v dalších letech postup do play-off nepodařilo zopakovat?

Těch důvodů asi bude víc, ale rád bych zmínil, že se každým rokem ty možnosti postupu do vyřazovací části zpřísňovaly. První rok jsme skončili pátí a zahráli si čtvrtfinále play-off proti pražské Slavii, to určitě byla úspěšná sezona.

V dalších dvou už to ale nevyšlo.
Pokaždé ale k postupu nebylo daleko, navíc v soutěži každým rokem jeden tým přibyl, přitom místo deseti týmů šla do play-off už jen osmička. A my skončili devátí a další rok desátí.

Z vašeho hlasu cítím, že na angažmá u týmu Horácké Slavie nebudete vzpomínat ve zlém?
Určitě mi to pomohlo v kariéře, byl jsem za tu šanci hrozně rád. První tři roky navíc fungovala spolupráce s Kometou Brno, kdy jsem s jejím týmem mohl být i při play-off. Nahlédl jsem tak pod pokličku špičkového klubu naší extraligy. Dalo mi to spoustu zkušeností, naučil jsme se hodně nových věcí. Doufám, že je budu moci zúročit a předat dál.

Opět jste také pracoval převážně s mladšími hráči.
To mě také z toho období těší. Spousta mladých kluků, kteří za tu dobu prošli Třebíčí, se pak dokázala uchytit v extralize.

Dal jste si od hokeje oddech, nebo už někde působíte?
Pracuji u juniorů doma ve Žďáře, kde budu až do konce sezony vypomáhat. Samozřejmě se ale může stát cokoliv, třeba mi někdo zavolá, pak bych to zvažoval.

Zatím žádná taková nabídka nepřišla?
Nějaké nabídky byly, ale nebylo to úplně to, co bych si představoval. Navíc jsem v průběhu sezony nechtěl dojíždět a chtěl si trochu odpočinout. Nějaká jednání probíhají, ale zatím není nic domluveného. Každý tým i jeho manažeři navíc mají spoustu starostí před závěrem sezony.

Stál jste u zrodu kariéry mladých českých talentů, Martina Nečase či Martina Kauta. Sledujete dál jejich cestu?
Sleduji, ale trošku mě to stojí i zdraví, protože se kvůli tomu některé dny moc nevyspím (směje se). Pokud mohu, tak sleduji zápasy NHL naživo v noci. Těší mě, jak se Martin Nečas v Carolině prosazuje, byl bych moc rád, kdyby to podobně vyšlo i Martinu Kautovi. On měl nějaké zdravotní problémy, ale teď už bojuje na farmě a věřím, že půjde stejně úspěšnou cestou jako Neči.

Právě u Nečase někteří předpokládali, že se bude prosazovat rychleji. Zdá se ale, že u něj byla cesta postupných kroků ku prospěchu hráče?
Myslím si, že je to odvislé od skautů a trenérů v Carolině. Ti jej dali do týmu teprve v okamžiku, až byl opravdu nachystaný a mohl být prospěšný celku. Bylo to u něj trošku pomalejší, než třeba u některých hráčů z Finska či Švédska, ale pomohlo mu to. Doufám, že šanci chytne za pačesy, protože to těžší jej čeká ve druhé sezoně v NHL. Obtížnější totiž bývá potvrdit své předchozí výkony, věřím, že mu to půjde.

Jako dlouholetý mládežnický trenér, co jste říkal na výkony a výsledky naší reprezentační dvacítky na nedávno skončeném světovém šampionátu v Ostravě a Třinci?
Souhlasím s tím názorem, že herní činnosti a dovednosti jednotlivců byly u našich soupeřů jednoznačně na lepší úrovni, v tom prostě zaostáváme. Nechci hodnotit, kde je chyba, ale snižování počtů týmů v nejvyšší juniorské a dorostenecké soutěži je prvním a zcela zásadním krokem, protože tam nám chybí konkurence.

Můžete být konkrétnější?
Je potřeba, aby se na jedno místo tlačilo alespoň pět či šest hráčů. Třeba od Martina Nečase vím, že v Carolině je na jedno místo klidně i dvacet či třicet kluků, kdežto tady je to sotva jeden. Navíc musíme ještě více přesvědčit děti k většímu počtu tréninků, ale i zlepšování šikovnosti a dovedností.

To je zřejmě běh na dlouhou trať?
To ano, ale vyplatí se. Navíc hráči na sobě musí pracovat po celou kariéru. Vždyť třeba za mořem se i ty největší hvězdy NHL ještě půlhodinu po skončení tréninku věnují svým dovednostem, pracují na sobě prakticky neustále. Podle mého také našim hráčům chybí i v zimě tréninky mimo led, ty na suchu, v tom máme pořád velké rezervy. Musí to ale pro mladé být spojené také se školou, i v tom zaostáváme.