Z Hrotovic legenda v Turecku. Majitele zavřeli, ale vrátil bych se, říká Abrahám

Přesto je velmi pravděpodobné, že nyní dvaačtyřicetiletého třebíčského rodáka požádají příznivci o podpis či fotku spíš v Turecku, kde odehrál pět sezon za Denizlispor. „Můj životní úspěch je, že když klub po deseti letech slavil návrat do nejvyšší soutěže, pozvali mě fanoušci s rodinou na svoje náklady na postupový zápas. Čekali na nás na letišti, asi deset aut a udělali nám světlicemi clonu. Za čtyři hodiny na stadionu jsem rozdal přes čtyřicet fotek a pozvali nás i na hřiště. Brečel jsem,“ přiznal v rozhovoru pro Deník Abrahám, jenž momentálně hraje za Lelekovice v jihomoravské I. B třídě, skupinu A.

Jak vzpomínáte na angažmá v Denizlisporu?
Hned bych se tam vrátil. Zůstal jsem pět let na jednom místě a vždycky říkám, že Denizlispor je něco podobného jako tenkrát u nás Blšany. Žádné top mužstvo, ale zase dobrá atmosféra uvnitř, měl jsem taky fakt velké štěstí na spoluhráče. Když jsem tam skončil, začalo vedení sázet na kluky z Afriky a Denizlispor spadl na deset let do druhé ligy.

Přestoupil jste tam v pětadvaceti letech z Brna. Byla to pro vás velká změna?
Ze začátku jsem hodně zvažoval, jestli do Turecka jít, nebo ne. Dal jsem ale tehdy na svou přítelkyni, současnou manželku, že nemám co ztratit. V té době to nebylo tak, že bych se mohl nějak finančně zabezpečit, dávaly se smlouvy na iks let a minimum peněz. Přišel jsem tam, neuměl jsem jazyk a předtím jsem neměl ani moc od koho brát nějaké informace. Přede mnou tam byli jen Luděk Zdráhal, Karel Rada a Pavel Horváth, který o tom mluvil pouze v negativech. Šel jsem to prostě zkusit.

Právě Pavel Horváth se vyjadřuje o zkušenostech z Galatasaraye hodně kriticky. Vy jste žádné potíže v Turecku neměl?
Taky jsem samozřejmě zažil horší věci a vím třeba, že někteří kluci měli problém, že jim chybělo jít do města na kafe, byli víceméně jen doma nebo v tréninkovém centru. Pavel byl předtím ve Sportingu Lisabon, který měl zřejmě diametrálně odlišné zázemí od Galatasaraye. Naopak pro mě šlo o první zahraniční zkušenost, v mé době jsme tam taky neměli saunu nebo vířivku, ale vždycky záleží, jak to přijmete. Neprožil jsem nic, co bych nemohl skousnout.

KANONÝR DENÍKU: Postrach brankářů Cupák nikdy nezapomene na vlasťnák

Jaké byly pro vás první týdny v novém prostředí?
Hrál tam v té době Slovák Roman Kratochvíl, ale kvůli reprezentaci měl zrovna o čtrnáct dní prodlouženou dovolenou, takže jsem se po přestupu bavil hlavně se spoluhráčem, který uměl německy. A je důležité, jak se dovedete přizpůsobit. Do dvou tří měsíců jsem se naučil základní pojmy v turečtině a všichni mě pak vnímali jinak než kluky, kteří měli překladatele a uměli jen anglicky. Měl jsem i štěstí, že jsem se dostal hned do sestavy sezony a skončili jsme těsně pod pohárovým umístěním, takže jsem tam měl už nějaké jméno vybudované a už si ho jen udržoval.

Fotbalista Tomáš Abrahám při rozhovoru po příchodu do Slovácka.Zdroj: Deník/Stanislav DufkaPřesto jste se s klubem v roce 2009 rozešel proti své vůli…
Podepisoval jsem smlouvu do konce kariéry, měl jsem dostat i byt, ale majitele pak zavřeli a přišel druhý. Ten se vydal jinou cestou a během tří dnů jsem se musel vystěhovat. Bylo to vlastně na manželce, která byla v pátém měsíci těhotenství, a já jsem během toho hledal ještě angažmá, kdy jsem šel na půl roku do Xanthi. To je ale fotbal a zažil jsem v něm asi i horší věci.

Co bylo ještě horší než nucený odchod z Turecka?
V Rakousku v Innsbrucku jsem byl i jako cizinec kapitán týmu, což se stalo vlastně poprvé v historii klubu. Měnil se ale trenér a potřeboval si dovést své hráče. Na prvním tréninku mě oslovil, jak se jmenuju. Stejně tak se zeptal i dalšího hráče, my dva jsme byli zrovna nejzkušenější. Věděl jsem, že je něco špatně a na půl roku mě vyřadil z kádru, trénoval jsem jen s kondičákem. Mužstvo pak sestupovalo, média se do toho trenéra pustila a tlak neustál. Na poslední zápas jsem ještě nastoupil, když se ve třicáté minutě někdo zranil. Přihrál jsem na dva góly, tak se mě ptali, jestli nechci ještě zůstat, ale to už bylo pozdě.

Po angažmá v Denizlisporu jste strávil půl roku v Řecku a pak se vrátil do České republiky. Bylo ve hře i Brno?
Popravdě nebylo, protože tehdy hrálo druhou ligu a nikdo se ani neozval. Přes Petra Švancaru mě zkontaktovalo Slovácko a na rok jsem tam odešel. I když jsem upřednostňoval návrat do Turecka, kde měla manželka už rodit, manažeři chtěli, abych zůstal v Řecku. Byli ješitní, dělali mi pak naschvály, měl jsem i předjednaný Mattersburg v Rakousku, ale nevyšlo to.

Čte knihy a zdokonaluje mládež. Srdce mám ve Zbrojovce, říká fotbalista Siegl

Nyní hrajete nejnižší krajskou soutěž za Lelekovice. Jak jste se tam dostal?
Dlouho jsem hrál i pracoval v Rakousku, ale pak jsem přešel na plný úvazek do Zbrojovky jako šéftrenér žákovských kategorií. Znám se tam s Michalem Horkým, který taky pochází z Hrotovic. Seděli jsme u kafe a prostě se domluvili. Lelekovice mám přes kopec, bydlím v Medlánkách a teď stavím v Ivanovicích.

Není vám I. B třída ještě malá?
Když chcete dělat něco pořádně, je potřeba tomu věnovat čas. Nedá se to skloubit s mládežnickým fotbalem. Je to pak hlavně o komunikaci a tréninkové disciplíně. Kouč teď akceptuje, že nejsem na každém tréninku. Vyšší soutěž je o docházce, ale pozor, byl jsem nadšený, když jsem přišel na první trénink v Lelekovicích a bylo tam tolik lidí, což na této úrovni není pravidlem. Je důležité, aby byla v mužstvu dobrá atmosféra, což tady je.

Jak jste přizpůsobil styl hry v amatérské soutěži oproti ligovým trávníkům?
Když jsem začínal ve Zbrojovce, byl jsem útočník, pak krajní záložník a v Turecku i v Rakousku jsem hrál defenzivního záložníka. Odtud už je to blízko na stopera, kde teď často nastupuju. Samozřejmě teď ale musím víc číst hru, což mi zatím jde a doufám, že sem tam jsem týmu platný. S balonem je to furt stejné, ztrácím ale rychlostně.

Udržujete se pořád v kondici?
Trénuju ve Zbrojovce kategorii do patnácti let a když je možnost s nimi trénovat, tak jsem na hřišti. Jsou to dorostenci, dva roky a můžou hrát už za chlapy, takže mi ta práce s nimi dá hodně. Jinak v Lelekovicích stoprocentní docházku určitě nemám, možná dokonce míň než padesát procent. (úsměv)

Končit jsem chtěl ve Zbrojovce, říká Holek, který si zvyká na fotbal v I.A třídě

Coby stoper jste se na podzim v zápase s Vilémovicemi potkal s bývalým spoluhráčem Švancarou. Bránil jste ho osobně?
Na Švancika nepotřebuju hrát osobku, brání se sám. (úsměv) Stojí jen vepředu a když mu nedáte prostor, je znechucený. A kluci od nás samozřejmě tyhle informace dostanou. Na balonu je ale šikovný a pořád je to pan fotbalista.

Kromě hraní fotbalu se věnujete i trénování mládeže ve Zbrojovce, jak už jste zmínil. Jaké jsou ale vaše ambice?
Chtěl bych trénovat dospělý tým v některém z klubů, kde jsem hrál, což je můj cíl. Mám nějaké kontakty pořád, ale třeba se to nesplní. Potřebuji totiž profi licenci, teď dodělávám teprve tu, která je nutná k šéftrenérovi mládeže. Ta práce mě každopádně naplňuje a uvidíme, co mi přinese dál.