Sám to ve fotbale daleko nedotáhl. Hrával v mládeži Strakonic, když se rodina vrátila na Vysočinu, oblékal dres Kamenice nad Lipou. „Nejvýše jsem hrál 1. A třídu. Možnosti jsem měl, ozval se mi Pelhřimov a po jednom turnaji Vodní stavby Tábor. Nikam jsem ale nešel, byl jsem hrozný posera,“ dal průtok upřímnosti.

I proto se naplno věnoval sportování svého syna. Z hlediska věku prostředního ze svých tří dětí. „Chlapi v Božejově ho asi jako pětiletého zaregistrovali. Brali ho na zápasy a turnaje mladších žáků. Pak jsme se ale přesunuli do přípravky Kamenice nad Lipou,“ zmínil první přestup.

V Kamenici měl vzhledem k předešlému hráčskému působení spoustu kamarádů. Trenéři byli jeho bývalí spoluhráči. Přesto se podle něj syn s novým prostředím nějaký čas sžíval. „On je prostě takový. Vždycky mu tu nějakou dobu trvá, než se okouká, vybuduje si pozici. Do Kamenice šel ve druhé třídě, místní kluci už spolu byli víc než rok,“ vysvětlil Jiří Masopust.

O nejstarší turnajovou trofej se letos asi hrát nebude.
Čeká se na Bayern. Jinak Perleťový pohár nebude

K fotbalu se jeho potomek ale uměl postavit. Nebyl sice do očí bijícím talentem, ovšem pracovitost mu nechyběla. Navíc k té byl vedený z domova. „Hodně jsme si kopali spolu. Házel jsem mu míče. Vracel mi je nohami, hlavou, bylo vidět, že v něm něco je,“ přidal vzpomínku.

Že v malém Lukášovi je talent, si všimli i skauti největšího klubu na Vysočině. Do jihlavské fotbalové akademie se přesunul v šesté třídě. Tátovi ale z očí nezmizel. Naopak. „V tu dobu jsme spolu byli hodně. Dva roky jsem nedělal nic jiného, než že jsem seděl v autě a jezdil mezi Božejovem, školou v Kamenici a tréninky a zápasy v Jihlavě. Jezdil jsem po turnajích krajských výběrů. Když jsem neseděl v autě, tak jsem doháněl v dílně práci, abych měl peníze na naftu, kterou jsem projel,“ popsal neskutečný kolotoč.

Ten po zmíněných dvou letech skončil. Syn začal do Jihlavy jezdit sám. Pro něj to musela být řehole. „V půl sedmé ráno sedal do autobusu do Pelhřimova, kde přestoupil a jel do Jihlavy. Pak škola, trénink. Vracel se domů v sedm večer,“ zmínil tehdejší celodenní program syna.

Ten byl do fotbalu zapálený, ale plakáty si prý nevěšel. Své vzory jako teeneger ovšem měl. „Hodně obdivoval Poborského a pak taky koukal na toho pána, který zlobil ve Skotsku. Ten se nám hodně líbil v Liverpoolu, teď už nám trochu vypadl z oka,“ směje se.

Lukáš Masopust rostl a otci dělal radost. Probojoval se do prvního týmu FC Vysočina, mládežnické reprezentace. To už se ale schylovalo k jeho prvnímu přestupu v profesionálním fotbale. A ve hře tehdy nebyla Slavie, nýbrž Sparta. „Měla o něj zájem, ale pak přišlo zranění a utichlo to. Nakonec z toho byl Jablonec a já jsem za to rád. Vybral si správnou cestu, nechvátal nahoru,“ schválil synovo rozhodnutí s odstupem let.

Václav Koloušek je i v pětačtyřiceti stále aktivním fotbalistou. Pokud zrovna není na hřišti, radí svým mnohdy o generaci mladším spoluhráčům.
Podle doktora jsem přišel za minutu dvanáct, vzpomenul na leukémii Koloušek

Proti Spartě by nebyl. Navzdory tomu, že v derby fandí opačnému táboru. „Nejsem žrout, který by tvrdil, že jen Slavie a ta je nejlepší, ať se děje, co se děje. Mám rád fotbal celkově, i když Slavie je nejvýš,“ odmítl fotbalový fanatismus.

Přesto je rád, že má nyní syna právě v ní. Především proto, že nemusí dělit svou přízeň mezi více klubů. „Od malička jsem byl slávista. Když se mi něco stalo, tak na levé straně. Roztržená dírka v nose, sekl jsem se sekyrou do levé ruky. A Lukáš je po mě, také fandil Slavii,“ vyznal se.

I proto Jiřímu Masopustovi dodnes nedělá problém sednout do auta a jet na druhý konec republiky podívat se na synův zápas. Moc absencí nemá. „Byly časy, kdy jsem jezdil i na přáteláky. Neptejte se mě, na kterých zápasech jsem byl. Spíš je jednodušší zeptat se, na kterých jsem nebyl. Myslím si, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky,“ svěřil se. Ovšem s dodatkem. „To platilo až do loňského roku, než nastala tahle pro sport divná doba. Od té doby mám jeden velký černý křížek. Lukáše jsem na hřišti viděl málo.

O to více vzpomíná. Na zápasy sváteční v evropských pohárech. „Nejezdím na všechny, protože si také musím rukama vydělávat. Byl jsem jen na pár. V Dortmundu, v Barceloně, v Londýně na Chelsea,“ vyjmenoval.

Vzhledem k tomu, že má dvě dcery, na fotbal jezdí hodně sám. „Manželka začala, až když byl Lukáš v Jablonci. Nedostával se tolik domů a chtěla ho vidět. Starší dcera jede jen občas. Ta, jak říká, si splní povinnost. Mladší baví fotbal víc, ale donedávna hrála za Pelhřimov basket, takže měla méně času.“

Otázkou je, jak dlouho bude Jiří Masopust obrážet české stadiony. Loni v létě se mluvilo o zájmu o jeho syna ze strany klubů z Anglie. „Já bych mu takové angažmá přál. Buď Anglii nebo Německo. To byl splněný sen jeho i můj,“ zasnil se.