Titulek nelže, česká fotbalová reprezentace před sebou má klíčový týden. Ve čtvrtek duel v Albánii, v neděli pak doma proti trpaslíkovi z Faerských ostrovů, oba zápasy kvalifikace na Euro 2024 v Německu.
O druhém utkání se snad bavit není třeba, pokud by se Češi měli bát už i Faeřanů, to by byla silná káva. Stačí už jen to, jak nebezpečného protivníka si družina trenéra Šilhavého sama „vyrobila“, při vší úctě k ní, z Albánie. Zdá se vám to přehnané? Mně ani trochu.
Když už je pro Čechy los tak milosrdný, že jim do kvalifikační skupiny, z níž mezi evropskou smetánku přímo postoupí dva nejlepší, přihodí jen jediného skutečného protivníka, vymyslí si následovníci Bicana, Masopusta či Nedvěda někoho dalšího. Že je to evropský podprůměr? Nevadí. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě…
Čtvrteční zápas je naprosto klíčový. Obávám se toho, aby se znovu neopakovala česká fotbalová klasika, která tento celek stále provází. Hlavně opatrně, opatrně, opatrně. To je ale cesta, která vede do pekel, to je doslova čekání na sportovní smrt.
Nerad bych po utkání poslouchal, jak jsme prováhali velkou šanci, jak máme daleko na víc, jak je tento tým silný, jen to neumí prodat, jak…
Místo toho bych si přál vidět skutečně sebevědomý výkon mužstva, které ví o co hraje, uvědomuje si roli favorita a také ji hodlá na hřišti potvrdit. Kdy jindy, když ne teď?
