Předchozí
1 z 2
Další

Ten, který prošel mládežnickou akademií Chelsea. Ten, který se nevzdal svého milovaného fotbalu ani v době vleklých zdravotních problémů.

Ten, který se upsal na Hané zatím do léta 2019.

„Sám jsem zvědavý, co se mi ještě podaří z kariéry vymačkat,“ říká pětadvacetiletý šikovný slovenský záložník, který jako teenager figuroval třeba v nominaci na nejlepšího mladého hráče Evropy Golden Boy.

Ve stejném roce vyhrál cenu Isco, který dnes válí v Realu Madrid. To Lalkovič se bude snažit znovu nakopnout svou kariéru. Sebelítost však od rodáka z Košic nečekejte.

„Jsem zvláštní charakter, jen tak něco mě nezlomí,“ ujišťuje.

Jak se vám líbí v Olomouci?
Líbí se mi tady moc. Je tady dobrá parta, skvělé podmínky pro trénink a pro práci. Takže všechno pro to, abych mohl na sobě makat a zlepšovat se. Jsem rád, že tady můžu být.

Jak se seběhl váš příchod?
Byl jsem volný hráč. Když jsem se přes léto měl jít ukázat na zkoušku do několika klubů, tak jsem ještě nebyl po zranění fit. Posunulo se to až dál do podzimu, mezitím si ale kluby samozřejmě nakoupily a podepsaly jiné hráče.

Pak jsem byl v jednom anglickém klubu na zkoušce, už jsem se dohadoval jen o podmínkách, nakonec jsme to ale ještě odložili a mezitím jsem si volal s trenérem Jílkem. Ten mi říkal, že tady v Sigmě se jim zranil hráč a potřebovali by ho nahradit. Přišel jsem se ukázat, v jaké jsem kondici. Odehrál jsem jeden zápas za juniorku a pak už se jen dolaďoval kontrakt, což z mojí strany nebyl problém.

Kariéru jste rozvíjel hlavně v Anglii. Jak těžké pro vás bylo rozhodování ostrovy opustit?
Nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Mluvil jsem o tom se spoustou lidí. Ale když jsem sem přišel, tak jsem měl od začátku dobrý pocit. Myslím, že si tady budeme dobře rozumět.

Kalas? Čech a Slovák v jednom klubu drží spolu

Váhal jste i kvůli nepříliš povedenému angažmá v Mladé Boleslavi, kde jste byl před několika lety?
Hrálo to roli, určitě. O Česku jsem moc jako o dalším angažmá nepřemýšlel. I proto jsem chtěl před příchodem hlavně mluvit s trenérem, když to přišlo. Taky jsem se ptal rodiny a kamarádů, co si myslí. Nebudu lhát, byly pozitivní i negativní reakce. Rozhodnutí na konci ale stejně bylo na mě a já jsem se rozhodl, že do toho půjdu.

Taky jste prý příchod konzultoval s Tomášem Kalasem a krajanem Miroslavem Stochem?
Oba mi řekli, že to pro mě bude dobré. Kalas dobře zná místní prostředí i trenéra Jílka. Musím říct, že právě trenér udělal hodně pro to, abych sem nakonec přišel. Znal mě ještě z doby, kdy jsem byl v mládežnických reprezentacích. Já jsem hned po prvním tréninku cítil, že bych tady chtěl zůstat.

Jaký vlastně máte vztah s Tomášem Kalasem, s nímž jste působil v Chelsea?
Když jsme hráli spolu, tak jsme samozřejmě byli v kontaktu víc. Čech a Slovák v jednom klubu, to je normální, že držíte spolu. V Chelsea jsme spolu v podstatě vyrůstali, vyhráli jsme tam taky soutěž rezerv. Hodně mu pořád fandím. Jsem rád, že se vypracoval a je z něj velmi dobrý hráč.

Když máte patnáct a chce vás Chelsea, není co řešit

Jméno klubu jako je Chelsea ve vašem životopise samozřejmě vzbuzuje pozornost. Jak na ni vzpomínáte? Byla to velká škola?
Samozřejmě. Nejenom, co se týká kvality a výkonnosti, ale člověk se tam strašně moc naučí o velkém fotbale. A taky o životě, protože tam žijete sám. Díky Chelsea jsem pak dostal šanci jít i do dobrých klubů. Možná, že jsem nevyužil na sto procent potenciál a schopnosti, které jsem měl, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, ale to už je teď jedno. Teď začíná úplně nová kapitola mého života.

Doporučil byste stejnou cestu, kterou jste si prošel, i dnešním mladým hráčům?
Rozhodně. Když máte čtrnáct patnáct roků a chce vás Chelsea, Manchester City, United, Arsenal, Bayern, tak není co řešit. Pokud někdo řekne ne, tak si to pak musí sám vyřešit ve své hlavě.

Dostat se do áčka je na druhou stranu v takovém velkoklubu asi hodně složité, že?
Není to jednoduché, to je pravda. Ale je to dobrý start kariéry. Je to na každém, jak se s tím popere a jak s tím naloží, když se třeba do Chelsea neprosadí. Znám hráče, se kterými jsem tam byl v dorostu a kteří už dnes ani fotbal nehrají. Ale to je asi podobné všude na světě. Ne každý se s tím vyrovnává.

V cizině se i největší hvězdy snaží mladým pomáhat

Vy jste pak chodil po hostováních v nižších soutěžích.
Do menších klubů jsem pak šel hlavně proto, abych hrál. Nešlo zůstávat v béčku Chelsea donekonečna. Nemělo smysl hrát tam do třiadvaceti, když jsem tam byl od 16 let. Tenkrát jsem byl v útoku se Sturridgem. Byl jsem taky nejmladší hráč ze Slovenska, který hrál druhou anglickou ligu. Každému, kdo ji bude hrát v 18 letech, podám ruku. Je to dobrá soutěž.

Doporučil bych všem klukům i tady z juniorky, když mají sedmnáct nebo osmnáct let a mají možnost jít třeba do druhé české ligy, tak ať jdou a hrají s dospělými chlapy. Ať se poperou o živobytí a o kontrakty. Juniorka je dobrý začátek, ale maximálně do těch osmnácti let, pak je nutné jít výš.

Jaké to bylo, když člověk na tréninku hraje s fotbalisty, jako jsou Drogba, Torres a další hvězdy?
Mně to bylo jedno (usměje se). Tam se člověk nesmí ničeho bát. Kdyby ano, tak vás konkurence asi sežere.

A jak se chovali k vám? Jací jsou jako lidé?
Právě, že super. Každý maká hlavně na sobě. Samozřejmě, že člověk zná věci, co se píší. Ale já jsem měl jen samé dobré zkušenosti. Přijde mi, že z toho, co jsem sám zažil a co slyším třeba od svých kamarádů na Slovensku, tak v zahraničí se starší hráči chovají k těm mladším lépe. Samozřejmě respekt všem, kteří jsou jiní a chovají se normálně. Ale v cizině se snaží i ty největší hvězdy mladým pomáhat.

Z Portugalska jsem toho měl vytěžit víc

Jaké zkušenosti jste si odnesl z Portugalska či Nizozemska, kde jste také hrál?
Každá zkušenost mi něco dala a z každé si člověk něco vezme. Nevyšlo to většinou podle mého přání. Někde jsem si úplně nerozuměl s trénerem, jinde zase třeba nastal jiný problém. Nejvíc asi lituju angažmá v Portugalsku v Guimaraesi. Rozhodl jsem se odejít už po půl roce a možná jsem měl ještě chvíli vydržet. Zůstat aspoň do konce sezony. Ale není to jednoduché.

Musíte se naučit jejich jazyk, protože lidé tam málo mluví anglicky. Trochu jsem se samozřejmě naučil, ale není to úplně jednoduché zapadnout hned do party. Podmínky tam tenkrát byly super, trenér je teď v Benfice Lisabon. Mohl jsem z toho asi vytěžit víc. Ten rok, kdy jsem šel do Portugalska, jsem byl i v širší nominaci na nejlepšího mladého hráče Evropy Golden Boy. Vyhrál to Isco, který je teď v Realu Madrid.

Jak velký rozdíl to pak byl pro vás v nižších anglických soutěžích? Dají se srovnat třeba s Českem?
I když jsou to nižší soutěže, tak ve srovnání s Českem nebo Slovenskem jde pořád o velké kluby. Když jsem šel z Wallsalu do Portsmouthu, tak to sice byla čtvrtá liga, ale zaplatili nás jako ve druhé.

Zázemí bylo na úrovni Premier League, protože klub ji ještě nedávno hrál a chtěli zpátky nahoru. Pokud bych se nezranil, tak bych tam nejspíš pořád byl a hráli bychom o postup do druhé anglické ligy. Ale to už je život. Zranění přišlo, tak je tu zase jiná kapitola.

Chci zpět na fotbalovou mapu

Dá se vaše zranění nějak přesněji popsat?
Měl jsem velké problémy s achilovkami. Strašně silné záněty, zkrácené svaly, protože jsem nemohl pořádně běhat. Pak jsem dostával zbytečné injekce. Bylo by to vážně na dlouho. O tom bychom se tady mohli bavit ještě dva dny, kdybych měl všechno popisovat. Chvála Bohu, teď je to za mnou a všechno je v pořádku, tak věřím, že to tak bude i dál.

Léčil jste se nejprve v Chelsea a pak u německého specialisty, že?
V Chelsea se o mě starali, i když už jsem nebyl jejich hráč. Ale taky se nevědělo, čím by to mohlo být a jak přesně mi pomoct. Nakonec jsem měl štěstí, že jsem na dovolené potkal německého specialistu Marco Grimma.

Nakonec jsem dva měsíce byl u něj a každodenní prací a postupnou zátěží jsem se z toho dostal. Bylo to dlouhé a na psychiku náročné. Ale já jsem trochu jiný charakter než ostatní (usmívá se).

Jak to myslíte?
Umím se vypořádat skoro se vším. V kariéře jsem měl možná víc neštěstí než štěstí. Ale mě nic nezlomí. Nikdy jsem neměl myšlenky, že bych se na to vykašlal a skončil. Mě fotbal odmalička neskutečně baví, miluju ho a taky se snažím bavit fotbalem.

S jakými ambicemi jdete do olomouckého angažmá?
Chci se dostat zpátky na fotbalovou mapu. Ale taky si chci užívat každý den, každý trénink a fotbal. Když si trenér bude myslet, že jsem dost dobrý, tak budu hrát a budu se snažit pomoct týmu.

Mám rád srandu a na hřišti si to užívám

Musím říct, že je opravdu vidět, že si to na tréninku užíváte. Je vás doslova plné hřiště.
Jsem prostě takový. Mám rád srandu a na hřišti si to užívám. Ale fotbal je taky o tvrdé práci, to dobře vím. Talent samotný je výhoda, ale je mnoho hráčů, kteří tak talentovaní nejsou a jenom poctivou a tvrdou prací se dostali hodně daleko.

Když se obojí spojí, tak z toho mohou být krásné věci. Já mám pořád teprve 25 let, takže věřím, že ještě mám hodně před sebou. Nejdůležitější teď je, že jsem zdravý a zbytek mám ve svých vlastních rukách.

Jak se cítíte po herní stránce. Můžete naskočit třeba už v sobotu proti Karviné?
Na tréninku se cítím výborně. Hrál jsem za juniorku asi šedesát minut a tam bylo trochu poznat, že mám ještě v některých věcech co dohánět. Nehrál jsem fotbalový zápas 11 měsíců. Chci toho odehrát co nejvíc, pak bude zimní příprava, která mi určitě taky pomůže. Jak už jsem říkal hlavní je, že jsem zdravý a dívám se jen dopředu.

Je hodně velká motivace, když vidíte, kam to dotáhli hráči jako třeba zmiňovaný Isco, kteří v určitý moment byli na podobné úrovni jako vy sám? Nebo to člověka spíš jistým způsobem bolí?
Já to mám jako motivaci. Jsem sám zvědavý, co ještě ze sebe dokážu vymačkat. Nijak se netrápím, prostě je potřeba tvrdě makat. Když se to podaří, super, když ne, tak aspoň vím, že jsem pro to udělal úplně všechno. Nechci pak po kariéře sedět a vyčítat si, že jsem mohl mít to a to a být někde.