Vzpomínáte si, jak jste se nachomýtl k fotbalu?
Začal jsem hrát v Jihlavě na Modetě. Bylo to asi v šesti letech. Už je to přece jen problém si vzpomenout. (smích) My jsme se domluvili s bráchou Vlastou, který je o rok starší. Stejně jsme hráli pořád před barákem s kamarády. A protože tam někteří už byli, šli jsme to zkusit.

Jaké máte vzpomínky na svá první fotbalová léta?
My jsme na Modetě měli perfektní partu kluků. Samozřejmě nás bavil fotbal, ale i to kolem bylo skvělé. Nešlo jen o hru. Byla to prostě zábava. Dělali jsme bordel. (smích) Navíc ta doba byla jiná. Hned po škole jsme hodili taškou do kouta a byli celý den na hřišti. Měli jsme balon pořád u nohy.

Nejvíce jste odehrál v Jihlavě a podílel se na postupu do druhé ligy. Byla to parádní léta?
Dlouho se tu budoval kádr. Jihlava je hlavně hokejové město, ale díky panu Tulisovi se to tady pobláznilo i fotbalově. A vidět je to do dneška. Vysočina patří mezi lepší kluby v republice. Díky ní mám spoustu kamarádů. Vzpomínám na to jen v dobrém.

V té době se dařilo nejen týmu, ale i vám. Měl jste nabídky z nejvyšší soutěže?
Je pravda, že se o mně zajímaly Blšany, Benešov, Vítkovice, Uherské Hradiště. Asi největší zájem měly České Budějovice. Ale ani nevím, proč to tenkrát nedopadlo. Profi kariéru jsem ukončil ve Znojmě. Tam přišel po zlomenině holenní a lýtkové kosti zlom, kdy jsem si řekl, že je lepší s profi fotbalem skončit. Chtěl jsem si najít práci a jenom se tím bavit.

To se vám dařilo dlouhá léta v Třebíči, že?
Tam to bylo parádní. Podobné jako v Jihlavě, protože to tam v tu dobu chtělo vedení klubu posunout na lepší úroveň. Hrál se přebor, postoupilo se do divize a dokonce se bojovalo o postup do třetí ligy. Lidi začali chodit. Byly tam i hlasy, že hrajeme dobrý fotbal.

Vyzkoušel jste ale i další angažmá. Nedělalo vám tedy problém jít do jiného klubu?
Určitě ne. V této době už se klubismus nedrží. A pokud to budoucí angažmá dává smysl, proč ho nezkusit. Když si na to vzpomenu, nevybavuji si nic, že by to byla chyb. A když to nedopadlo, tak jsem si z toho špatného vzal něco dobré. To kladné rozhodně převládá.

Zdraví vám nyní drží a v Dukovanech jste dlouho ukazoval, že ještě do starého železa nepatříte. Jak to děláte?
Samozřejmě to, že mohu hrát v těchto letech, není samo sebou. Obrovská výhoda je, že člověk byl profi sportovec a ví, jak má fungovat. Znám své tělo.

Hlavním motorem bude i láska k fotbalu, je to pravda?
To je přesně to. Dokud se na hřiště budu těšit, budu chtít hrát. Když máš myšlenky, jestli to má cenu nebo ne, za chvíli skončíš. Ale mě to pořád baví.

Jak dlouho tedy hodláte ještě hrát?
Dokud zdraví a koronavir dovolí. (smích)

Nyní se angažujete i v atletice. Proč zrovna tento sport?
Hlavně kvůli dceři Adélce, která začala dělat atletiku. A také panu Švecovi, který už bohužel mezi námi není. On mě to nabídl a přemluvil. A mě to chytlo. Když vidím ty výsledky dětí, které se zlepšují, moc mě to baví.

Trénování fotbalistů vás netáhne?
V Dukovanech jsem takovou funkci občas vykonával, ale dokud člověk hraje, nedá se to moc skloubit. Ale do budoucna by mě něco takového lákalo.

Jsou fotbal a atletika hodně rozdílné sporty?
Tím jak jsem začal trénovat atletiku, zjistil jsem, jak správně běhat. Celou svou kariéru jsem si myslel, jak to umím. Ale až teď vím, že jen samotné postavení těla při běhu může leccos napovědět. Ta atletická část je velmi důležitá. Pokud hráč umí rychle a správně běhat, a dokáže to i s míčem, má obrovskou výhodu.

Jak šikovné děti v atletice máte?
Velice. Já trénuji ročník dva tisíce osm až dva tisíce deset. Máme tam přes třicet dětí. A nejdůležitější je, že je to baví. To mi potvrdil i olympionik David Svoboda, který říkal, že je to základ. Oni se na to těší, jsou tam rády. A díky tomu i tu únavu koušou lépe.