Co se vám vybaví jako první, když zavzpomínáte na postupovou sezonu 2005/2006?
V první řadě vědomí velkého úspěchu a euforie, kterou si v sobě všichni, kteří jsme u toho tehdy byli, dodnes neseme. Je to něco, na co se nezapomíná. Postup mezi krajskou elitu jsme si prakticky výhradně s vlastními hráči vydobyli především srdíčkem, ale naprosto po zásluze. První postup bývá pokaždé nejsladší.

O krajský přebor jste bojovali už i v předchozích sezonách. Proč to nevyšlo dříve?
V první řadě to bylo ovlivněné tím, že všechny mančafty, které se předtím radovaly na náš úkor, byly kvalitní. Svoji roli možná sehrála také naše nezkušenost.

Takže se nedá říci, že byste si možný postup sami zkazili?
To určitě ne. K postupu jsme dospěli svou vlastní cestou, postupnými kroky a dozráváním mančaftu. Navíc jsme, jak už jsem zmínil, hráli jen s vlastními hráči, kteří tudíž získávali potřebné zkušenosti postupně.

Navíc se týmy Chotěboře, Janovic či Světlé, které vás o postup v letech 2003 – 2005 připravily, mohly opřít o kvalitní posily. To jistě také hrálo svoji roli, ne?
Rozhodně. My jsme předváděli spíše fyzický fotbal, ale fotbalová zkušenost a dá se říci, že občas i kvalita, byla lepší u našich protivníků. Proto nám ten kousek k úspěchu pokaždé chyběl.

V létě 2005 to paradoxně na další postupový boj nevypadalo. Do divizního Žďáru tehdy přestoupil klíčový muž sestavy, stoper Martin Zdražil. Před sezonou jste proto avizovali, že cílem bude „jen“ horní polovina tabulky…
Ono to tak občas bývá. Tým opustí opora a hráči se více semknou a jakoby psychicky posílí a stmelí. Navíc tu najednou nebylo takové očekávání, ať už ze strany vedení klubu, tak i od našich fanoušků.

Dá se říci, že tentokrát nebylo co ztratit?
Asi ano. Naší ambicí bylo hrát o špičku tabulky, měl to ale být klidnější ročník. Favority byly jiné mančafty, v první řadě Polná, následovaná Pacovem a Ledčí nad Sázavou. Do sezony se tak vstupovalo v klidu, tentokrát nebylo na nás, že musíme hrát o postup, to bylo možná rozhodující.

Za celý podzim jste pak pouze jedinkrát prohráli a spolu s jen těsně vedoucí Polnou jste si vytvořili hodně solidní polštář před ostatními mančafty. Kdy jste si poprvé uvědomil, že z toho zřejmě znovu bude postupový boj?
Patrně právě při našem vzájemném utkání v Polné. Na hřišti jasného favorita jsme hráli skoro celý druhý poločas v deseti a o vítězství jsme přišli až vyrovnávací brankou v poslední minutě. Mužstvo to ovšem posílilo, dokázali jsme si, že máme i na nejlepší mančaft v soutěži. Zpětně to vidím jako jeden z těch bodů, který nám výrazně pomohl.

Z obou skupin 1. A třídy tehdy vedle vítězů postupoval ještě lepší tým z druhých míst. Před jarními odvetami patřilo toto místo vám. V tu chvíli už jste předsezonní cíle přehodnotili?
V ten okamžik už byl postup do krajského přeboru jednoznačným cílem. Vzhledem k výborným výsledkům, jichž jsme na podzim dosáhli, to jinak ani nešlo.

A navíc jste také posílili kádr…
Naši situaci jsme si v zimě vyhodnotili a zareagovali na ni. Ze Žďáru se vrátil pilíř zadních řad Martin Zdražil, jako posila do útoku pak z Vrchoviny přišel Miloš Šoustar.

Do jarní části jste vstupovali na půdě ambiciózní Ledče, která přes zimu výrazně posílila a vyhlašovala postupové ambice. Výhra 1:0 tomu sice nenapovídá, ale suverénním výkonem jste si jednoho soupeře prakticky odstavili z cesty.
Pokud si dobře vzpomínám, jeli jsme si tehdy pro bod. Ledeč vždy byla a stále je doma pokaždé hodně nepříjemná, měli slušný mančaft. My jsme však zahráli velice kvalitně, zápas měli celou dobu pod kontrolou. Kdo to utkání viděl, musel uznat, že bylo pro další vývoj stěžejní.

O týden později jsme ale doma při derby s Rozsochami ztratili dvoubrankové vedení a jen remizovali 3:3…
To bylo v podstatě naše jediné jarní zaškobrtnutí. Důležité bylo, že jsme se hned další týden vrátili na vítěznou vlnu.

Když jste uprostřed jara těsně zvítězili také v Pacově, což byl jediný tým, který vás ještě mohl zastavit, byl už postup hodně blízko. Byl tento zápas okamžikem, po němž už jste věřil, že se dočkáte?
Zápas v Pacově byl určitě rozhodující. Pokud by skončil opačným výsledkem, všechno by se ještě zamotalo. Tam to pro nás byla absolutní pojistka. V tu chvíli mi spadl velký balvan ze srdce, už jsem věřil, že budeme úspěšní.

Definitivní pojistka přišla už čtyři kola před koncem v domácím utkání proti Speřicím. A nutno dodat, že stylově. Po hodině hry jste prohrávali 1:3 a vítězný gól, který znamenal jistotu, jste vstřelili až v nastaveném čase. Věřil jste tehdy i za nepříznivého stavu?
Optimismus už mám daný v povaze, rozhodně nejsem žádný skeptik. Takže ano, pořád jsem věřil, že se z toho vyhrabeme a zápas pro nás skončí vítězstvím.

Následné oslavy asi musely být hodně bouřlivé?
Přesně odpovídaly tomu, čeho, po jakém snažení a navíc jakým způsobem, jsme úspěchu dosáhli. Všechno to bylo neuvěřitelně spontánní, jsou to okamžiky, na které se nezapomíná, pro všechny to byly úžasné chvilky a také se řádně protáhly. (směje se)

Do přeboru jste zamířili prakticky s identickým kádrem, který si postup vykopal. Jen z divizního Žďáru jste přivedli zkušeného záložníka Petra Sysla. O dalších posilách jste neuvažovali?
Nehodlali jsme nic měnit na dlouhodobé strategii, na níž je fotbal v Nové Vsi už desítky let postavený. Také krajský přebor jsme chtěli hrát s vlastními hráči, na tom se nic nezměnilo.

S jakými očekáváními jste do vyšší soutěže šel vy osobně?
Věděl jsem, že nás čeká velký skok. Tehdy byl mezi 1. A třídou a přeborem značný výkonnostní rozdíl. Řekl bych, že dnes už není takový, ale tenkrát byl přebor nesmírně kvalitní soutěží.

Měl jste tedy obavy z toho, jak si povedete?
Nedá se říci, že obavy nebo snad strach. Spíše jsem si uvědomoval, jak těžko se zde proti kvalitním mančaftům otáčí nepříznivý výsledek, což v 1. A třídě nebyl až takový problém.

Měli jste, coby nováček, jiný cíl než záchranu v soutěži?
Do nové zkušenosti jsme šli s pokorou. Nezajímalo nás nic jiného než záchrana, jakékoliv lepší umístění by byl nadplán.

Herně jste od prvního kola drželi se svými soupeři krok, sbírali jste hodně remíz, ale první výhry jste se dočkali až v desátém kole. Proč tak dlouhé čekání?
Projevilo se přesně to, čeho jsem se obával. O patro výš se daleko hůře dávaly góly, proto jsme si počkali. Tohle nám opravdu nešlo, až jsem si říkal, že už je potřeba to zlomit.

Závěr podzimu vám ovšem vyšel výborně. Z posledních čtyř kol jste třikrát zvítězili a s patnácti body vězeli na solidním osmém místě tabulky. Panovala tedy nakonec s podzimem spokojenost?
Dá se říci, že ano. Díky podařenému závěru jsme se za podzim dostali na body, které bych před začátkem sezony bral.

Také start do jara vám vyšel. Remizovali jste s Polnou a pak doma po výborném výkonu nečekaně zdolali vedoucí Humpolec. Byli jste v klidném středu tabulky, na sestupové pozice jste měli k dobru dvanáct bodů. Kdyby vám tehdy někdo řekl, že nakonec sestoupíte, asi byste mu po Humpolci nevěřil?
To stoprocentně ne. Začátek jara nám vyšel, což bývá pokaždé důležité. Proto jsem věřil, že budeme dobří a nebudeme mít záchranářské starosti.

Čím to, že pak přišla výsledková mizérie, v níž jste z osmi kol vytěžili jen dva body?
Najednou na nás padla deka. Přitom prohry to byly vesměs těsné, ale ona tolikrát vzývaná štěstěna nám prostě najednou nepřála.

Berete zpětně za klíčový domácí duel s nakonec postupujícím Havlíčkovým Brodem? V jeho průběhu jste do konce sezony přišli o vážně zraněného kapitána Zdražila, po zahození několika tutovek pak hosté v první minutě nastaveného času vstřelili vítěznou branku. Ten bod vám v konečném účtování moc a moc chyběl…
Tvrdím, že to byl zápas, který nás poslal dolů. Zranění Martina Zdražila mělo nejen herní, ale také psychologický aspekt. Navíc i konečný výsledek utkání byl pro nás až přespříliš krutý.

Tři kola před koncem jste věděli, že jen zisk devíti bodů vás v přeboru zachrání. Podařilo se vám je získat, ale ani celkových třicet bodů, které jste nakonec nasbírali, k záchraně nestačilo…
Přiznám se, že jsem před těmi třemi zápasy počítal s tím, že pokud třikrát vyhrajeme, budeme zachráněni. Třicet bodů by v každé sezoně předtím s velkým náskokem stačilo na pohodovou záchranu, ale všechno šlo proti nám.

Kolem některých překvapivých výsledků vašich konkurentů v posledním kole tehdy panovaly velké spekulace. Jak se na ně díváte s odstupem patnácti let?
Těžko se k tomu vracet. Věřil jsem, že si to uhrajeme na hřišti, ale Vrchovina tehdy překvapivě vyhrála na hřišti postupujícího Havlíčkova Brodu.

Jaké pocity se ve vás po posledním duelu mísily? Hrdost na to, co jste dokázali, nebo spíše obrovská lítost a zklamání?
Určitě velká beznaděj, protože jsme se v kraji neztratili. Určitě to bylo velké zklamání, bylo mi líto hráčů, protože vše, co se na jaře seběhlo, bylo absolutním protipólem toho, co jsme zažili před rokem. Viděl jsem v přeboru mančafty, které byly určitě horší než my, to nám bohužel nebylo nic platné.

Zažil jste pak ještě dva postupy, ten poslední v roce 2016. Až po něm, zdá se, Nová Ves stabilně zakotvila v nejvyšší krajské soutěži. Jak by podle vás vyznělo hypotetické srovnání mužstva z roku 2006 s tím současným, které vybojovalo postup o deset let později?
Ten současný tým, při vší úctě k tomu z roku 2006, ukazuje, kam jsme se posunuli. Těžko se oba mančafty srovnávají, ale myslím si, že kvalitativně by ten současný měl herně navrch.