To se jen tak nevidí. Pomyslné bratrovražedné souboje jsou ve fotbale běžnou záležitostí. Aby se ale na hřišti utkali na opačných stranách barikády otec se synem, navrch oba v pozici gólmana, to se stává málokdy.

Přesně k této situaci došlo ve 2. kole tohoto ročníku krajského přeboru Vysočiny při nedělním utkání fotbalistů FŠ Třebíč a Okříšek. Na straně domácích v brance devatenáctiletý Ondřej Fiala, na opačné straně jeho šestačtyřicetiletý otec Libor. Deník toho nemohl nevyužít a oba po remízovém utkání 3:3 vyzpovídal.

Byl nedělní zápas vaším prvním vzájemným gólmanským duelem?
LIBOR FIALA (L): Byl premiérový mistrovský. Také v našem prvním setkání zápas skončil remízou, asi to tak má být. Vzájemný souboj ale přináší úsměvné situace. V Okříškách je tak nějak zakódováno, že se na hřišti pojmenovávají synové po otcích, i když mají jiné jméno. Takže na syna fandové Okříšek křičeli Libis. Já teď mám problém správně pojmenovávat svého nového spoluhráče Adama Suchnu, protože jsem hrával s jeho tátou. Tudíž si bude muset zvyknout na své nové jméno Petr. (smích)
ONDŘEJ FIALA (O): První nebyl. Ještě když jsem chytal za mladší dorost, utkaly se A týmy Fošky a Okříšek v letním přípravném utkání, a tak jsem do části zápasu mohl nastoupit. Tehdy jsem byl ve Fotbalové škole rok a byl jsem rád, když jsem mohl nastoupit na hřišti, kde jsem poprvé kopl do balonu. Tenkrát se hrálo v Okříškách a skončilo to 1:1. Dodnes si pamatuji, když na mě jeden z okříšských fanoušků po mém zákroku volal „dobře Libis“. Rád na to vzpomínám.

Okresní fotbalové svazy v Česku bojují s nedostatkem peněz. Nebýt obětavých funkcionářů, byl by český fotbal na nejnižší úrovni ve velkých problémech. Ilustrační foto.
Alarmující situace! Fotbal na okresech po finanční stránce živoří, varuje Zima

Jak jste prožívali týden před tímto zápasem. Byl to pro vás normální zápas, jako každý jiný, nebo jste si uvědomovali, třeba i doma řešili, že nastoupíte proti sobě?
L: Upřímně to zápas jako každý jiný nebyl. I v mých letech jsem byl hodně nervózní, zvláštní pocit. A ani bych to nechtěl moc opakovat, prostě zvláštní.
O: Já jsem se snažil v trénincích připravit nejlépe, jak jsem mohl, takže stejně jako na každý jiný zápas. V pátek jsem se dozvěděl, že budu chytat, takže jsme s tátou navzájem zjišťovali sestavy, zraněné hráče a způsob hry, kterým budou oba týmy hrát. Víc jsme to ale nerozebírali.

Už k samotnému zápasu… Co zbytek rodiny, zachovali tzv. neutralitu, nebo fandili jednomu či druhému?
L: Byl jsem moc rád, že se přišla podívat prakticky celá bližší rodina, manželka, dcera, obě babičky i děda. Komu fandili? Podle mě je jasné, že tomu mladšímu, tak to přece musí být! Ale možná byli i rádi, že zápas skončil remízou, abych nebyl potom doma protivnější víc než normálně, když se prohraje. (smích)
O: Po delší době se na utkání sešla skoro celá rodina. Těžko říct, kdo komu fandil. Na jejich místě bych nevěděl, na čí stranu se přiklonit a asi to měli podobně. Myslím, že děda, jako Přibyslavák, fandil spíše Fošce… (úsměv)

Co průběh derby, jak jej hodnotíte? Možná trošku nečekaně měly dlouho navrch Okříšky…
O: Z naší strany to nebyl zrovna vydařený zápas. První poločas nás Okříšky dobře napadaly a my se utápěli v rozehrávce. Proto šli zaslouženě do vedení 3:1. Druhý poločas jsme měli více prostoru na naší polovině a díky tomu se nám dařilo přecházet do útočné fáze. Do konce zápasu se nám podařilo vstřelit dvě branky a vyrovnat tak skóre.
L: Ondra to za mě zhodnotil výborně. Trenéři určili dobrou taktiku s vysokým napadáním a ta nám v první půli přinesla zasloužené vedení. Bohužel jsem pak udělal velkou chybu, která soupeře na chvíli dostala do hry. Potom jsme ale podle mého byli opět lepší. Ve druhé půli jsme museli trochu změnit styl napadání, hlavně skrz počasí, které bylo sice stejné pro oba, ale opravdu extrémní. Napadat takto celý zápas asi nebylo možné, věřili jsme, že jsme schopni to z bloku odehrát. Foška nás dobývala a nakonec asi zaslouženě vyrovnala pět minut před koncem. Ukázali svoji kvalitu, ale i to, že budou hrát určitě na špici tabulky.

Sice jsou odehraná teprve úvodní tři divizní kola, přesto to vypadá, že letos nebudou fotbalisté Havlíčkova Brodu (na snímku) hrát jen o záchranu.
Už jim to zase pálí. Fotbalisté Havlíčkova Brodu se konečně střelecky probudili

Nakonec z toho tedy byla remíza 3:3, jak hodnotíte zisk jednoho bodu?
O: Těžko říct, první poločas nebyl dobrý. Umíme hrát mnohem kvalitněji. Na druhou stranu jsme dokázali dorovnat nepříznivý stav, což by se ne každému týmu povedlo. Pro mě osobně je to druhý zápas v krajském přeboru a myslím, že podobných těžkých zápasů s bojovným, organizovaným a důrazným soupeřem bude ještě dost. Každý zápas nás ale posouvá dál a obohacuje o nové zkušenosti, které možná v tomto zápase rozhodly.
L: Před zápasem bych bod bral, ale teď si myslím, že jsme dva body ztratili. Na tři góly by se venku mělo vyhrávat. Ale v Borovině se moc bodů získávat nebude. Chtěl bych touto cestou moc poděkovat našim fanouškům, kteří vytvořili vynikající atmosféru, v níž hrát bylo fajn. A budeme moc rádi, když za námi budou stát i nadále, věřím, že jim budeme dělat radost.

Hodnotíte si vzájemně své brankářské výkony?
L: Ano, probíráme je. Zeptám se syna pokaždé, co jsi chytl? A jak říká Ondra, jestli ho (mě) něco trefilo. (smích) A jak rovněž správně říká, všechno se dá chytit, takže žádné výmluvy typu šel na mě sám, nebo trefil to, se u nás nenosí. Vždy je potřeba hledat cestu, co jsem měl udělat lépe, aby ten kulatej nesmysl neskončil v síti.
O: Většinou po každém zápase. Ptáme se nejen jak vypadal, ale i na náš výkon. Jestli nás „něco trefilo“, jak lítaly a nelítaly výkopy. Postupně se dostaneme k obdrženým gólům, jak k nim došlo, co se dalo udělat jinak, aby míč neskončil v síti, protože jak táta říká, všechno se dá chytit, „to si pamatuj“.

Na závěr otázka na otce. Jak se kariéry vás obou rozvíjely ve smyslu vzájemné spolupráce, tím myslím případný trenérský vztah otec – syn?
L: Ondřej začal s fotbalem v sedmi letech v Okříškách a do dvanácti let hrál v poli. Potom ho to, nevím proč, stáhlo do branky, no vybral si to sám. (úsměv) Ted už je pátým rokem v Třebíči a vím, že svým přístupem k životu, potažmo k fotbalu vrátí kterémukoliv klubu, kde bude působit, na jakékoliv úrovni, důvěru v něj vloženou. Pokud vím, Ondra fandí Slavii, ale tohle já moc neřeším, fotbal už popravdě moc nesleduju, je toho v televizích tolik, že raději sleduju jiné sporty. Padesát placených kanálů, stovka možností sledovat každý den zápasy, velká přesycenost. Vzpomínám na dětství, kdy jsem se těšil na pohárovou středu i u rádia, protože z venkovních utkání českých klubů se moc přenosy nevysílaly. Ale to je vlastně už minulé tisíciletí.


Načítám tabulku ...