Zdá se mi to, nebo jste se v posledních letech tak trochu ztratil na Vysočině z očí? V létě jste nastoupil na lavičku Budišova v 1. A třídě, ale od vašeho posledního angažmá v Havlíčkově Brodě už utekla řada let.
Svým způsobem je to pravda, ale mělo to své důvody. V uplynulých letech jsem měl od klubů na Vysočině několik nabídek, ale já chci dělat fotbal tak, aby to bavilo mě, hráče a mělo to smysl.

Takže vyšší soutěže jste „nezabalil“?
To určitě ne. Jak už jsem řekl, ta práce pro mě musí mít smysl a je jedno, zda půjde o první ligu, divizi či okresní přebor.

Kde jste tedy v posledních letech působil?
Na jižní Moravě. S malou pauzou jsem hned dvakrát trénoval fotbalisty Ivančic.

Vrátím se trošku do minulosti. Vedl jste Havlíčkův Brod a Hartvíkovice, které jste oba přichystal na postup z krajského přeboru. V divizi jste pak vedl Třebíč. Na které období a klub vzpomínáte nejraději?
Mojí srdeční záležitostí je zcela jednoznačně Havlíčkův Brod. Tím mám na mysli to první období v letech 2005 až 2006. Tehdy se v Brodě sešla parta vynikajících fotbalistů. Za všechny zmíním Petra Slanaře, Nechvátala, Provazníka, Udržala nebo gólmana Pospíchala. Z těch mladších pak Kučírek nebo Adamec. Třeba Pepa Soural, současný trenér Brodu, tenkrát nastupoval na stoperu.

Proč jste tedy před jarní částí sezony 2006/2007 odešel do divizní Třebíče a tím současně přišel o postupovou radost?
To byla velká chyba, krok, který bych zpětně rozhodně neudělal. V Třebíči mě dlouho přemlouvali, nakonec mě zlomil jeden kamarád, který tam působil ve vedení. A dopadlo to tak, že mě odtamtud do roka vyhodili.

Jaké byly důvody?
Šlo o to, že já si do trénování od nikoho z klubu nenechám mluvit. Každý člověk má v oddíle svoji roli. Za výsledky mužstva jsem zodpovědný já. Vedení pak má následně vyhodnotit, nakolik jsme byli úspěšní. Ale nemůže to fungovat tak, že mi do toho budou někteří lidé z vedení neustále mluvit.

Jak se vlastně fotbal na této úrovni za posledních několik let změnil?
Neustále navštěvuji zápasy na Vysočině i jižní Moravě, takže mohu porovnávat. Prvním faktorem je skutečnost, že dnes takřka nejsou mladí hráči, tudíž není konkurence. Krajský přebor dnes hraje prakticky každý, kdo projde okolo stadionu s kopačkami v ruce.

To nezní příliš povzbudivě?
Je to hrůza, kdo dnes hraje takovou soutěž. Před patnácti lety by takoví fotbalisté nehráli ani v okresním přeboru, bohužel ale nikdo jiný není. Vždyť si vezměte, kolik je mančaftů, kde jsou lídry borci, kterým je už přes čtyřicet. Takoví byli i dříve, ale šlo o výjimky, kdežto dnes je to naprosto běžné.

V čem tedy vězí problém s mládeží?
Mladí nemají zájem, nechtějí trénovat. Na druhou stranu by za to ale neustále něco chtěli. To se mi nelíbí.

V létě jste začal trénovat A-třídní Budišov. Proč zrovna tento mančaft?
Klukům se zde chce pracovat, mají slušnou tréninkovou morálku. To pro mě bylo rozhodující. Nechci být trenér telefonistou, který každý pátek obvolává kluky, aby měl v neděli s kým hrát. Já chci trénovat dvakrát až třikrát týdně, aby na týmu byla moje ruka vidět.

Je reálné, že byste v horizontu dvou či tří let Budišov dovedl do krajského přeboru?
Základ je tu slušný, výborní kluci, kteří opravdu chtějí. Vedení by se postupu nebránilo, ale za každou cenu se do přeboru neženou.